JEHO BRATR (Son frère, r. Patrice Chéreau, Francie 2003) Poslední Chéreau. Karlovarské Divadlo, pochmurné a poloprázdné. Film, u něhož mi došlo, že Chéreau je asi dost velkým vzorem pro Ozona (srov. Čas, který zbývá/Le Temps qui reste z roku 2005). festivalové stránky filmu
NESPRÁVNÝ RŮŽENEC (Uzak İhtimal, r. Mahmut Fazil Coşkun, Turecko 2009) Film, který byl krásný, nenápadný, ale velmi rychle vyšuměl. Kdybych se nekoukla na oficiální stránky, tak si na něj po tom roce a půl vůbec nevzpomenu. festivalové stránky filmu
VÝPRODEJ! (Sell Out!, r. Yeo Joon Han, Malajsie 2008) Není lepšího zakončení festivalu, než zajít na film, který vám už od prvního pohledu do katalogu učaroval. A na jehož každou ze tří projekci jste si sehnali lístek. Ale dvakrát vám to nevyšlo, až teď, nakonec, na nejposlednější chvíli. Svatý Grál byl nalezen, a to ještě navíc v dekadentním prostředí Richmondu. Tento film se naopak nesmazatelně vypálil do mých mozkových buněk, do mých sítnic a do všech orgánů, kam se tak obvykle audiovizuální zážitky vypalují. Nebudu vám nic prozrazovat, prostě si to musíte sehnat a stát se zasvěcenými. Satira na marnou snahu o uměleckou svobodu, mediální svět, korporátní přístup k angličtině a hlavně písně a humor. Pro představu:
ŠIROCE OTEVŘENÉ OČI (Einaym pkuhot, r. Haim Tabakman, Izrael/Francie/Německo 2009) Zobrazení uzavřené jeruzalémské ortodoxní komunity, pevně svázané pravidly. Aaron má košer řeznictví, ženu Rivku, se kterou má sex přesně v ty správné dny, sice s láskou, ale bez vášně. Pravidelně diskutuje v synagoze o otázkách víry, o pokušení a jeho přemáhání. Až se jednoho dne objeví mladý student Ezri, který je v Jeruzalémě nový, hledá ješivu a jednoho svého přítele. Aaron krásného Ezriho zaměstná, nechá ho bydlet v komůrce nad obchodem a uplatňuje v praxi svou teorii, že se před pokušením nemáme schovávat, ale naopak cvičit svou víru tím, že ho aktivně přemáháme. A toto aktivní přemáhání Aarona dovede nejen k vášnivému vztahu s Ezrim, ale i na pokraj sebezničení. Film Široce otevřené oči není primárně o homosexualitě, ale spíš o porušení pravidel ve společnosti, která je na dodržování pravidel postavená. Vždyť Aaron se dostane do úplně stejné situace, jako dívka, která ač zasnoubená stýká se z lásky s jistým mladým obchodníkem, kterému jde Aaron paradoxně ještě jako spořádaný člen komunity spolu s rabínem promluvit do duše. A stejně jako podlehne tlaku komunity mladý zamilovaný pár, podlehne mu nakonec i Aaron. Vzplanutí k Ezrimu pro něj nepředstavuje zkoušku orientace, mužnosti, ale zkoušku víry. Sám Ezri vlastně ve filmu nemá žádnou osobnost, žádný charakter, je prostě vtělená svůdnost. I jeho jediný koníček - kresba portrétů - naznačuje, že je tu spíš jako odraz, zrcadlo tužeb ostatních lidí. Čistě subjektivně mě uchvátilo zobrazení vášně v tomhle filmu, která navíc propuká mezi dvěma (různě) krásnými muži, na pozadí klidné a zcela nevášnivé společnosti, krajiny... Na fotce vidíte pana režiséra obklopeného herci na festivalu v Cannes. Vlevo Ran Danker (Ezri), vpravo Zohar Strauss (Aaron).
FISH TANK (r. Andrea Arnold, Velká Británie 2009) Všechno faktické, co bych o filmu napsala, si můžete přečíst tady, výstižnou recenzi s nejbizarnějším možným titulkem pak zde. Nevím, možná jsem letos obecně neměla náladu na realismus. A i když je Fish Tank ve své škatulce moc dobrý film, nějak mě to nevzalo. Asi nepotřebuju sedět dvě hodiny na filmu, který mě informuje, že na světě žijí i lidé neuhlazení, nespořádaní, děti z dysfunkčních rodin. Že i slovy nenávidím tě můžete vyjádřit lásku. Prostě to vím i bez toho. Ale ne, tyhle filmy do festivalového programu určitě patří, a tím víc, pokud jsou jako Fish Tank i dobře natočené a končí mírným happyendem v mezích zákona. Ale řekněte, co to v tom Cannes měli za porotu, když dala svou cenu napůl tomuhle filmu a korejské Žízni. Tam to muselo být samý schizofrenik!
TANEČNÍK SESHORA (The Dancer Upstairs, r. John Malkovich, Španělsko/USA 2002) Vejdete do velkého sálu, sednete si do první řady hned před mikrofon a užíváte si přítomnosti Marka Ebena, nejlepší festivalové překladatelky, představitelky hlavní ženské role Laury Morante a pak samotného Johna Malkoviche. Zapomínáte na poznatek z předešlého dne, totiž že je to jen obyčejný kluk ze středozápadu, který se nerad fotí, tajíte dech a fotíte a fotíte... A pak nastane samotný film a vy zjistíte, že pan Malkovich je mimo jiné i velmi schopný režisér, který se navíc vyhýbá hereckému nešvaru zpracovávat velká osobní témata, a to i v případě debutu!!! Tanečník seshora mi v mnohém připomněl korejské Vzpomínky na vraha - na půdorysu detektivky se dotýká obecných problémů jihoamerických "demokracií", otázky, jestli nedokonalost demokracie opravňuje k masovému násilí a k terorismu. Jak pronáší detektiv Agustín Rejas: "to, že prezident beztrestně przní malé holčičky, ještě neznamená, že budu pochybovat o demokracii." Film je rozhodně dobře napsaný (pochvala scenáristovi za adaptaci vlastního románu - dotyčný se navíc jmenuje Nicholas Shakespeare!!!) a dobře zrežírovaný. Což dokazuje vedení herců, hlavně Javiera Bardema, který ač vybaven knírem konečně přesvědčil vedle sedící kolegyni Z, že je vážně fešák! A ke všem kladům je ve filmu výborně použitá All Along the Watchtower. A Alberto Iglesias udělal moc dobrou hudbu. No už nechám vychvalování, ale to je taková radost, když nějaká sympatická hvězda přijede uvést film a ten film je navíc moc dobrý!
HLEDÁ SE LÁSKA (Love at Large, r. Alan Rudolph, USA 1990) Pocta Alanu Rudolphovi, uvedená v rámci Fóra nezávislých, mě nijak zvlášť nelákala. Tento film jsem zvolila proto, že se mi nechtělo trávit čas v tlačenici na Banderase. Ztrávila jsem tak za odměnu velmi příjemnou hodinu čekání na akreditace hovorem s velmi slibnými mladými režiséry Janem Buštou a Jindřichem Filou. Dobře si ta jména zapamatujte, ještě o nich v budoucnu uslyšíte! Film uvedl sám pan režisér a jeho úvodní věta: "Hello, I'm drunk, how are you?" silně navnadila na diskusi po filmu. Film samotný byl naprosto úžasná romantická komedie ve stylu filmu noir, s nedostižným Tomem Berengerem v hlavní roli a s ještěcelkemvlasatým Neilem Youngem v důležité roli vedlejší. Po projekci nám pan režisér vysvětlil, že jeho filmy nikdo nemá rád, čemuž se ani nediví, že byl Tom Berenger naprosto úžasný, ale k tomu šílenému akcentu ho pan režisér nikterak nenutil, vymyslel si ho sám! Taky nám celkem vtipně a velmi komplikovaně vysvětloval, jak shání peníze na své filmy. Pana režiséra taky poněkud zmátlo, že byl film promítán z belgické distribuční kopie (kterou poznáte podle dvojích titulků - francouzských a nizozemských), což ho vedlo k úvaze, že asi existuje jen jedna kopie, která putovala celou Evropou a proto jsou tam titulky v tolika jazycích. Abych to nějak smyslupně a koherentně shrnula, Love at Large je film, který budu hledět znova vidět. A na závěr si ještě dáme pana režiséra:
KRÁLOVNA MARGOT (La reine Margot, r. Patrice Chéreau, Francie/Itálie/Německo 1994) Konečně jsem dohnala tento veliký rest - legendární film m.j. o bartolomějské noci, který na velkém plátně Velkého sálu obzvláště vynikl. Nějak se mi o něm nechce nic psát, jelikož kdo jste ho viděli, víte, kdo jste ho neviděli, musíte to určitě napravit. Zajímavé je, že velmi podobnou "metodu" použil režisér i o čtyři roky později k zobrazení "malých dějin", ve filmu Kdo mě má rád, pojede vlakem (kde ještě navíc hrají až na výjimky ti stejní herci).
CIKÁNI (r. Karel Anton, Československo 1921) Debut režiséra Karla Antona, který ve zvukové éře tvořil hlavně v cizině (Francie, později Německo), tím pádem u nás jeho filmy nejsou příliš známé, snad s výjimkou Tonky Šibenice. Uvedení restaurované kopie Cikánů z roku 2000 bylo velmi příhodně umístěno do karlovarského divadla a zahájeno krátkou přednáškou Mgr. Blaženy Urgošíkové, která se v NFA na restaurování podílela. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že se restaurátorům povedlo podle dobových záznamů rekonstruovat barevné tónování jednotlivých částí filmu a že během zadržení štábu při natáčení v Benátkách snědl kameraman Kopřiva ostatním svačinu. No a pak nastal film, navíc s velmi dobrým živým klavírním doprovodem. A musím uznat, že Antonův debut dosahuje tehdejších světových kvalit. Je vidět, že na tom pracoval opravdu dlouho (údajně vzniklo přes dvacet verzí scénáře) a že měl k dispozici jek výborný štáb, tak dostatek prostředků. Prolog se (pravda bez povolení) natáčel přímo v Benátkách, zbytek v okolí Kokořína. Velmi zajímavá je role pozdějšího čelního představitele bodrých tatíků Theodora Pištěka, který v Cikánech hraje démonicky svůdného hraběte.
O ELLY (Darbareye Elly, r. Asghar Farhadi, Írán 2009) Íránská variace na Antonioniho Dobrodružství, oceněná na letošním Berlinále Stříbrným medvědem za režii. Tři manželské páry se spolu s dětmi, bratrem jedné z žen a vychovatelkou malých dětí vydají na víkend k moři. Kromě rekreace je cílem výpravy dát dohromady milou nezadanou vychovatelku Elly s čerstvě rozvedeným Ahmadem, který přijel na týden domů za sestrou. Všechno probíhá klidně, v mile přátelském žertování až do chvíle, kdy se jedno z dětí málem utopí a Elly zmizí. Ukazuje se, že jak Elly, tak její přítelkyně Sepideh (Ahmadova sestra) ledacos tajily... A i když se nakonec ukáže, že oním strašným tajemstvím je Ellyin snoubenec, se kterým se už víc než rok snažila rozejít, dokáže si film udržet zájem nás středoevropských nevěřících psů až do smutného konce. Nejen formálně zajímavá výpověď o íránských třicátnících. Trochu mi přeběhl mráz po zádech při úvodních a závěrečných titulcích, v nichž režisér vzývá Boha a velikého Alláha... Nicméně na diskuzi po filmu nebyl čas (i když režisér byl k dispozici), jelikož jsme s drahou kolegyní L běžely na Masterclass Johna Malkoviche.
JOHN MALKOVICH - MASTERCLASS Události, které jsou zvány masterclass, se v rámci festivalů většinou smrsknou na více či méně vřelé setkání hvězdy s fanoušky. A tato se tomu nijak nevymykala. Moderoval ji, jako ostatně všechny tyto události v posledních letech, Tomáš Baldýnský. Jako tradičně byl sebevědomý a pokoušel se být vtipný. Kolegyně L to shrnula slovy: "Je pohotový, je to profesionál a je to kokot." A nám nezbývá, než souhlasit. A nyní již předáme slovo panu Malkovichovi: - Produkovat filmy, to je jako probudit se v pokoji plném sraček. Vstanete a jdete chodbou plnou sraček do koupelny, abyste se umyli. Pustíte sprchu a z ní na vás tečou další sračky! Ale vlastně je to celkem v pohodě. Pokud máte rád sračky. Což já zjevně mám. - Moji nejoblíbenější režiséři? No rozhodně Spike Jonez, Charlie Kaufman... No a z filmů se mi v poslední době líbil Let the right one in. Taky Napoleon Dynamite, podle mě jeden z nejlepších amerických filmů. Chtěl bych vidět Pařbu ve Vegas (v originále Hangover), s tím mám velké zkušenosti (smích). - Víte já jsem veliký fanda neúspěchů. To je dobrá věc pro život. Je to důkaz, že jste se aspoň o něco pokusili. - Vlastně nemám moc velké umělecké ambice jako tvůrce. Prostě dělám filmy, o kterých jsem si jistý, že je nikdo jiný nechce dělat. - Už dlouho uvažuju o zfilmování Murakamiho Norského dřeva, ale je to hodně těžký autor pro adaptování. Stejně jako třeba Faulkner nebo Marquez. I když scenárista mého prvního filmu teď adaptoval Kafku na pobřeží, takže bych to možná mohl udělat s ním. - Nemám moc rád tu ztrátu soukromí. Ale beru to jako daň za to, že dělám co mě baví. Když něco děláte, vždycky za to musíte zaplatit cenu. A platíte znova a znova a znova a znova (smutný úsměv). - Nechápu, proč mě pořád lidi chtějí fotit. Vyjdu na ulici a slyším jen cvak cvak cvak cvak. Vždyť je to šílené plýtvání filmem...nebo vlastně gigabyty. - Připadám si, že jsem člověk, který jezdí po světě a předstírá, že je John Malkovich. Sám se necítím jako veřejná osoba. Jsem pořád ten malý kluk ze středozápadu, který touží objevovat svět. - Už jsem měl v plánu do Varů přijet několikrát, chtěl jsem tu třeba uvést Přízračný svět, který jsem produkoval, ale nikdy mi to nevyšlo. Až letos. Navíc jsem už v Karlových Varech párkrát byl a líbí se mi tu. Kromě toho se rád setkávám s lidmi, takhle neoficiálně. Baví mě poslouchat jejich dotazy a názory. - Rád produkuju dokumenty, hrozně rád se na ně dívám, protože jsem hrozně zvědavý. Vlastně vůbec nechápu, proč na dokumenty chodí tak málo lidí. vyslechla a zapsala VSH
Musím říct, že setkání s panem Malkovichem bylo velmi příjemné. A překvapivé. Protože on je opravdu nefalšovaně plachý a dost rezervovaný, ale zároveň milý a srdečný. Zvláštní kombinace. O to víc mi ho bylo líto, když na něj druhý den ve Velkém sále mířily všechny ty pohledy a fotily ho všechny ty fotoaparáty (včetně mého...). Zajímavé bylo i prostředí Lázní I, ve kterých se dříve konávaly VIP party, pak v přímém důsledku tohoto jednoho léta vyhořely, pak je jen nějak částečně zrekonstruovali, loni se v dolní části usídlil Vodafon se svou kavárnou a letos se v horním sále, v prostředí velmi dekadentním, konal Malkovich. Někdo by měl v Lázních I natočit film. Třeba remake Loni v Marienbadu, nebo tak něco.
OKAMŽIK VZKŘÍŠENÍ (Adam Resurrected, r. Paul Schrader, Německo/Izrael/USA 2008) Adam Stein (Jeff Goldblum) se léčí v jakémsi podivném sanatoriu pro přeživší kdesi v izraelské poušti. Je okouzlující, umí dělat mnohé triky (dokáže si například vyvolat masivní krvácení), občas uteče, ale po prvním excesu je vždy přivezen zpátky. Kdysi byl nejpopulárnějším německým bavičem a kouzelníkem, pak dělal kariéru jako pes velitele koncentračního tábora (Willem Dafoe), díky čemuž přežil, zdědil velitelův nezanedbatelný majetek, ale zároveň ztratil úctu mnohých lidí, v čele se svou dcerou. Možné vykoupení přijde s novým pacientem ústavu - chlapcem, který sám sebe považuje za psa. Nevím, kde se vzala moje netečnoost k tomuhle filmu, který přitom z každého záběru křičí, že je velký, vážný a důležitý. Ani si nedokážu vzpomenout na žádnou chybu. Možná jen trochu moc rozházený rytmus, ve kterém jsem nenašla řád. Možná za to mohla únava. Nevím. Každopádně Goldblumův výkon byl tak dobrý, že jsem ani nemyslela na Mouchu (mé největší filmové trauma)!
SLEPÉ PRASE CHCE LÉTAT (Babi buta yang ingin terbang, r. Edwin, Indonésie 2008) Podle režiséra film o těžkém údělu čínské menšiny v Indonésii, podle mě velmi podlý způsob, jak naočkovat diváky touto písní: Píseň, ve filmu nespočtukrát zpívanou slepým zubařem, si nevinné oběti byly proti své vůli nuceny prozpěvovat po celý zbytek festivalu. Stačilo jet ráno autobusem F1 a hned jste slyšeli, kolik v něm jede zasažených. Abych nebyla nespravedlivá, ještě je ve filmu k vidění soulož již výše zmíněného zubaře s dvěma muži (jeden ho bere od zadu, druhý se nechá kouřit), což zubař pravděpodobně podstupuje proto, aby dostal svou milenku do televize (kde dotyčná performuje...hádejte!...no přece I just called to say I love you...). Ještě jsou ve filmu k vidění dvě šikanované děti, které spolu asi časem začnou chodit a jedno prase samotinké v poli, které je asi slepé a asi chce létat, ale není to na něm takhle zvenku vidět.
KYSLÍK (Kislorod, r. Ivan Vyrypajev, Rusko 2009) Druhý film známého ruského divadelníka a dramatika, zfilmovaná verze jeho vlastní divadelní hry. Formálně podobné České RAPublice - film je tvořený (tuším) dvanácti tracky, které střídavě performují dva rozhlasoví spíkři a které se vždycky nějak dotýkají života jejich dvojníků Saši z velkého města (Karolina Gruszka) a Saši z malého města (Alexej Filimonov), jejich lásky a jejich životních peripetií, které jsou navíc spojeny s desaterem přikázání a s důležitostí kyslíku. Snesitelně filosofující a netrapně cool a svěží film sympatických tvůrců, dobrá hudba a výborný životabudič v tomto jinak filmově spíš podprůměrném dni.
NEJSEM TVŮJ PŘÍTEL (Nem vagyok a barátod, r. György Pálfi, Maďarsko 2009) Soutěžní film, který díky předchozím režisérovým filmům Škyt a především až trochu nekriticky vychvalované Taxidermii, vyvolával asi největší očekávání. Dokumentární "předfilm", zobrazující složité předivo nelítostných vztahů v mateřské školce, působil slibně. Některé ženy v publiku sice přítomnost dětiček na plátně ponoukala k hlasitému vykřikování slov JEZUSKOTE, JEZYSMRJA a podobně, což ve mně vyvolávalo touhu po nějaké obzvláště náhlé krvavé scéné, která by ony ženštiny vykázala do patřičných mezí. Po předfilmu však následoval typický festivalový film, který nám na partě neherců demonstroval citovou vyprázdněnost současného vekoměsta. Celkem chápu, že se Pálfy rozhodl natočit tuhle improvizovanou věc. Jednak si zkusil něco nového (v rámci své filmografie) a pak taky mohl natočit film s minimem nákladů. A dokonce to není film vyloženě špatný, ale jen a pouze nezajímavý, nepřínosný a zbytečný. A taky nechápu, proč si někteří tvůrci, kritici a diváci myslí, že film zobrazující dolních deset tisíc vypovídá o společnosti nějak pravdivěji, než film o horních deseti tisících.
LEKCE 21 (Lezione 21, r. Alessandro Baricco, Itálie/Velká Británie 2008) Typickým rysem karlovarského festivalu je fakt, že se, už vzhledem k filmům, které tvoří jádro programu (tedy filmy jen zhruba rok staré, nevíc ještě velmi často debuty), není možné vždycky spoléhat na osvědčená jména. Takže i když se snažíte sebevíc, musíte prostě někdy zajít na film, o němž dopředu nevíte vůbec nic. Tedy znáte anotaci, která v případě tohoto filmu zněla: Mezi přednáškami oblíbeného profesora Killroye zajímala posluchače nejvíce lekce 21, v níž excentrický historik a muzikolog hovořil o vzniku Beethovenovy Deváté symfonie a zpochybňoval její hodnoty. "Óda na radost byla vždy dobrá každému režimu," upozorňoval. "Hráli ji nacisté a hrála se i při bourání berlínské zdi." Kontroverzním filmem debutuje jako režisér známý spisovatel a dramatik Alessandro Baricco. A za touhle, mimochodem poměrně málo zavádějící, anotací se skrývalo asi nejpříjemnější překvapení festivalu. Skupina studentů se sejde v hospodě a ve svých myslích (možná, i když dojde i na raritní filmový záznam) rekonstruují nejoblíbenější přednášku svého nejvýstřednějšího profesora. Přednášku, která se věnuje zpochybnění nezpochybnitelného - tedy toho, že Beethovenova devátá byla už v době svého vzniku přijímána jako geniální dílo. Celá přednáška je postavena na příběhu houslisty Hanse Peterse, pro něhož byl Beethoven velikým vzorem a který byl v roce 1831 nalezen nedaleko Vídně v lesích zmrzlý, svírající své housle. Koho potkal v lese, jak se setkal se smrtí, co se dozvěděl o vzniku Deváté symfonie, co si o Beethovenovi mysleli jeho současníci (do filmu vložené monology dobových "mluvících hlav") a kde vlastně bydlí profesor Killroy, to všechno se dozvíme ve filmu, který obsahuje výbornou hudbu, kameru, zajímavé informace a převážně britské a převážně neznámé herce (např. Phyllida Law - matka Emy Thompson nebo Natalia Tena, představitelka Tonksové v Harry Potterovi). Výborný film a navíc debut. Snad se mi ho povede někde sehnat. Na ukázku aspoň trailer:
SAMSON A DALILA (Samson and Delilah, r. Warwick Thornton, Austrálie 2009) Zdá se, že v Austrálii je momentálně ten pravý čas na vyrovnávání se s neslavnou historií vztahu bílých přistěhovalců a domorodých Austrálců. 13. února 2008 zazněla na půdě parlamentu oficiální omluva z úst premiéra, Baz Luhrman toto téma zpracoval ve své velkofilmové a velmi australské Austrálii a Warwick Thornton ve svém celovečerním hraném debutu vypustil dvojici mladých Austrálců do ulic velkoměsta, ve kterém fungují jako ztělesněné špatné svědomí. Cesta dvou mladých, opuštěných a možná zamilovaných lidí z náruče komunity do velkoměsta a zase zpátky je vyprávěná jednoduše, pomocí krásných obrazů, dlouhých záběrů a téměř beze slov. Pokrytectví současné společnosti nejlíp vyjadřuje motiv Dalily, která se vcelku bez problémů živí výrobou tradičního domorodého umění, které od ní a od její babičky vykupuje "bílý muž". Když se pak po babiččině smrti poukouší tytéž obrazy prodat sama přímo ve městě, setkává se jen se znechuceným odmítáním ušlechtilých bělochů, kteří domorodé umění obdivují zásadně v bezpečném a čistém prostředí galerie, kde nemusí přijít s těmi znepokojivě domorodými autory do styku. Snímek byl v Cannes oceněn Zlatou kamerou pro nejlepší debut.
ANDĚL U MOŘE (Un ange à la mer, r. Frédéric Dumont, Belgie 2009) Překvapivý vítěz soutěžní sekce!!! Ano, tento přídomek se filmu dostalo, především proto, že ho vidělo jen málo novinářů (debut, neznámý režisér, žádná "in" kinematografie ani skandální téma) a něco se o něm ostatně napsat musí, když vyhrál. Novinářské kreativita k němu občas připojila i tvrzení, že šlo o nejhůře hodnocený soutěžný film mezi novináři (tedy podle tabulky, která už tradičně vychází v předposledním čísle filmových listů pod názvem Moudří už vědí), což ještě navíc není pravda. Ale jelikož jsem nebyla schopna na festivalových stránkách najít příslušné číslo listů, musí vám mé tvrzení stačit. Pokud si dobře pamatuju, tak šlo asi o třetí až čtvrtý nejhůře hodonocený soutěžní film, což by ale v článcích zdaleka tak nevyniklo ;) No a teď už k dílu samému. Rozhodla jsem se na něj jít spontáně a bez lístku po té, co jsem se ve filmových listech dočetla, že jde vlastně o film komunitní (někdo chodí na filmy o homosexuálech, někdo zase na filmy o lidech bipolárně porouchaných). Film přišel uvést pan režisér (sympaťák v nejlepších letech) a Martin Nissen, představitel dvanáctiletého Luise (který vypadal jako změnšená verze nagelovaných frajírků, okupujících legendární stan kapitána Morgana) - režisérova filmového alter ega. Film samotný se odehrává v marockém městečku na pobřeží. Louis, jeho matka a starší bratr se těší na příjez otce ze služební cesty. Ovšem radost se pro něj stává noční můrou, když mu večer otec sdělí velké tajemství - má v plánu spáchat sebevraždu. Od té chvíle se z Louise stává mlčenlivý strážný anděl, který otce hlídá ve chvílích deprese a užívá si ho v jeho "světlejších" fázích. Pro představu takový veselý výlet s otcem má podobu zběsilé noční jízdy, při které otec s leskem v očích přejíždí toulavé kočky, a Louis je počítá, šťastný, že se momentálně nemusí bát o otcův život. Film přesný, krásný, smutný a festivalový. Nedovedu si ho představit v běžné distribuci, ale vítězství v soutěži mu přeju z celého kritického srdce. Za roli otce získal na festivalu cenu i Olivier Gourmet.
HEZKÉ VESNICE HEZKY HOŘÍ (Lepa sela lepo gore, r. Serdjan Dragojević, Srbsko 1996)Neuvěřitelný film, k zbláznění vtipná komedie a zároveň jeden z nejdrsnějších válečných filmů, dvouhodinová adrenalinová jízda. Milan spolu s dalšími třemi kamarády z jednotky leží v Bělehradské nemocnici. Vzpomíná na dětství a mládí v malé vesničce poblíž tunelu (který měl sloužit jako velkolepá ukázka společenského pokroku v Titově Jugoslávii), kam se s kamarádem Halilem nikdy neodvážili, protože v něm prý sídlí ďábel. Ale pak přišla válka, která všechny ďábly vytáhla na povrch a jednoho dne dojde i na setkání dvou dávných přátel (stojících ale na opačných stranách konfliktu) v onom bájném tunelu. Jednoznačně nejlepší a nejkomplexnější film o válce v bývalé Jugoslávii, který jsem kdy viděla. Přestože je natočený ze srbského úhlu pohledu, není nijak primitivně prosrbský. Dalo by se možná říct, že není prosrbský vůbec, ale nebyla by to tak úplně pravda... No a na závěr vám ukážu, jakou si film dělá nepěknou legraci z mírových štváčů. Pro zájemce celý film online k nalezení na tomto místě. A ještě přidejme rozhovor s režisérem pro Cinepur z roku 2004.
Zážitek z filmu byl natolik silný, že jsem si ho nechtěla ničím narušit a tak zůstal lístek na soutěžního Vlčka nevyužit. Takže vám mohu říct jen to, že film měl hezkého režiséra.
Den dvou z minulých ročníků známých režisérek, jednoho skvělého mjůzikálu a Dlouhého spánku, tedy vlastně dlouhého spánku, jelikož nešlo o film, ale o nečekané půldenní kóma.
MLÉKO STRACHU (La teta asustada, r.Claudia Llosa, Peru 2009) Film ověnčený cenami z Berlína (Zlatý medvěd a cena FIPRESCI), film, který snad díky dlouhým záběrům a fascinujícímu zjevu a zpěvu představitelky Fausty (Magaly Solier) působí magicky, hypnoticky a nedějově. Ale když si zkusíte převyprávět příběh...budete vlastně vyprávět celkem dlouho. Fausta se stará o nemocnou matku, dorozumívají se jen zpěvem. Matka umírá. Fausta odchází k rodině svého strýce, organizátora svatebních veselic, který chystá svatbu své vlastní dcery. Faustina matka by měla být pohřbená ve své rodné vesnici, ale cesta je drahá. Fausta musí přemoct svůj strach z lidí, aby vydělala potřebnou sumu. A musí ji získat rychle, strýc nechce mít při svatbě své dcery v domě mrtvolu. Fausta začne pracovat jako komorná u jedné bílé a bohaté hudební skladatelky, která od ní začne za perly ze svého náhrdelníku vykupovat její písně (které pak bezostyšně vydává za své). Ovšem pro tuto ženu pracuje i charismatický zahradník a mezi ním a Faustou začne klíčit láska. Apropo klíčit - zapomněli jsme říct, že Fausta sála s mateřským mlékem strach z násilí a znásilňování. V důsledku čehož nosí už pár let v lůně zasunutou bramboru. Pokusila jsem se najít fotky Magaly Solier, na kterých by vynikl její nevšední zjev, ale na fotkách to prostě není ono.
Mléko strachu je druhý celovečerní film Claudie Llosy. Je možné (a asi i patřičné) vnímat ho jako obžalobu lhostejných bílých boháčů, kteří se mají vlastně za všech podivných jihoamerických režimů dobře, a jako jistou rehabilitaci nebo minimálně připomenutí domorodého peruánského obyvatelstva (téma, kterému se mimochodem věnuje i režisérčin jmenovec a krajan, spisovatel Mario Vargas Llosa). Ale taky můžete zaujmout pozici ingnorantského estéta a dívat se na Mléko strachu jako na krásný, úžasný pohyblivý obraz, který vám zůstane v paměti déle, než byste sami čekali. Jako důkaz můžu uvést režisérčin debut Madeinusa (ze stejného prostředí, se stejnou herečkou v hlavní roli), který byl ve Varech uvedený v roce 2006 v rámci Fóra nezávislých, který si pořád pamatuju živěji, než mnohé daleko "čerstvější" filmy. BTW povedlo se mi najít jednu fotku, na které Magaly Solier sice není vidět do tváře, ale je i přesto velmi zajímavá ;)
DÍVKA Z TITULNÍ STRANY (Cover Girl, r.Charles Vidor, USA 1944) Poklad filmových archivů se zhmotnil na VELKÉM PLÁTNĚ. Digitálně restaurovaný originální tříbarevný negativ. Poskytne vám všechno, co očekáváte od klasického muzikálu. Mužného talentovaného tanečníka (Gene Kelly), krásnou sexy talentovanou tanečnici (Rita Hayworth) a jejich zábavného kamaráda (Phil Silvers), který občas legračně upadne. V tomhle filmu se dočkáme i ženského komického protějšku - nádherně cynické módní manažerky (Eve Arden, můžete si vzpomenout na její ředitelku školy v Pomádě) a zápletky se ztracenou láskou, která je jak vystřižená z Pytlákovy schovanky. A celé je to vtipné a krásné a skvělé. Vždyť se taky psal rok 1944, jeden z nejkrásnějších let lidské historie. A jaké krásné trikové scény se tehdy dělaly!!! (Ale ten Billy Idol k tomu v původní verzi nehraje, nebojte, tehdy ještě postmoderna nebyla post.)
STARÝ BLÁZEN, KTERÝ POHNUL HOROU (Yugong Yishan, r.Joanna Vasquez Arong, Čína 2008) Filipínská režisérka Joanna Vasquez Arong žije od roku 2002 v Pekingu, kam se přestěhovala asi ze stejných důvodů, ze kterých se v prvních letech po revoluci stahovali do Prahy umělci a dobrodruzi ze Západu. A od té doby "mapuje" bující (hlavně) noční život v obrovském městě, kde se střetává totalitní svázanost, bující svoboda a bezohledný polostátní kapitalismus. Ve svém celovečerním debutu Neo-Lounge, který měl světovou premiéru před dvěma lety ve Varech, se věnovala několikaletému sledování osudů návštěvníků stejnojmenného baru (převážně cizinci, ale i představitelé nové Číny - mladí podnikatelé, homosexuálové, umělci), potažmo tomu, co je na současné Číně tak zajímavé a lákavé. Ve filmu uvedeném letos se přesunula do hudebního klubu, jehož entuziastický majitel dává příležitost novým hudebním talentům (každý večer u něj koncertuje někdo jiný, pokaždé jde o potenciální OBJEV), například skupině mísící heavy metal s tradiční čínskou lidovou hudbou. Celý příběh je zarámován pověstí z Maovy Rudé knížky (od něho taky název filmu). Je potřeba říct, že režisérčiny filmy jsou zajímavé spíš z pohledu sociologického než filmařského, ale zajímavé jsou nepochybně. Na celé nové Číně tak, jak ji ve svých filmech ukazuje, je zvláštní její pomíjivost, nebo spíš těkavost. V Číně (resp. v Pekingu) sice na jednu stranu slábne ideologický dozor, což způsobuje překotné bujení nejrůznějších subkultur a projevů svobody obecně, zároveň však taky bují podivná čínská forma kapitalismu, která má tendenci všechno menšinové tak nějak mimochodem hubit. Můžeme tak vidět mizení celých čtvrtí, ať už kvůli stavbě hotelů, kancelářských budov, nebo třeba stadionů kvůli olympiádě. Stará Čína mizí a s ní sice i část nesvobody, ale taky to málo, co zbylo z kořenů jejích obyvatel. Teď mě napadá, že se stejným tématem zabývá i deset let starý hraný film Čínská lázeň. Od té doby to zdá se jen nabralo na obrátkách.
NEŽ TO ZAČNE BOLET (Do bolu, r.Marcin Koszałka, Polsko 2008) Dialog třiapadesátiletého psychiatra a jeho přiměřeně staré matky na téma synovy nové a samozřejmě naprosto nevhodné přítelkyně. Je to občas vtipné, občas smutné, ve výsledku smířlivé a celkem zapomenutelné. Film na festivalu získal Zvláštní uznání v kategorii dokumentární film do 30 minut.
Osobnější odstavec: Letos jsem, jako každý rok, měla v plánu chodit co nejvíc na dokumenty. Ale zjistila jsem, že můj zájem o dokumentární tvorbu buď nějak ochabl, nebo byl saturován účastí na posledním ročníku jihlavského festivalu, každopádně výše popsané filmy zůstaly jedinými dokumenty mých letošních Varů. Pokud chcete ve Varech sledovat soutěž dokumentárních filmů, počítejte se dvěma jistotami. Jednak s návštěvou kina Čas, které je od loňska krásně zrekonstruované, ale zároveň pojme míň lidí (a špatně - letos "díky" báru ve foyeu etrémně špatně - se tam čeká na vstup bez lístku), a pak taky s úvodem Martiny Vrbové, která byla k této sekci před dvěma lety tak nějak přidělena, asi proto, že se u dokumentů hůř vypráví děj a taky tolik nevadí, když prozradíte pointu předem. Aby bylo jasno, tato dáma sluje čestným titulem nejhorší festivalové uvaděčky, dokonce jsem byla před pár lety svědkem jejího vytleskání/vypískání při úvodu ve Velkém sále. A ještě k velkému spánku. Po těchto čtyřech filmech jsem se odebrala na hotel, trochu se natáhnout před večerními projekcemi. Ulehla jsem něco po šesté a vzbudila jsem se zhruba po dvanácti hodinách, zrovna včas na ranní rezervaci lístků. No asi je to ve výsledku lepší, než spát přímo v kinosále, rozhodně pohodlnější. Ale zároveň tak trochu zahanbující.
Majíc lístky jen na dva filmy, rozhodla jsem se brát tento den ležérně a budhisticky. Na ničem nelpět a brát, co přijde. Ještě předloni by pro mě takový přístup byl zcela nemyslitelný, obzvlášť takhle zkraje festivalu, ale člověk zraje a nezbývá doufat, že i moudří.
KDO MNE MÁ RÁD, POJEDE VLAKEM (Ceux qui m'aiment prendront le train, r.Patrice Chéreau, Francie 1998) Další den, další Chéreau. Tentokrát bez úvodu, pan režisér i paní Zaoralová se asi už vyčerpali. I když vlastně ne! Předstoupil pan Pokladač a pravil, že jak se zdá, nikdo nepřijde a tak nás aspoň vítá na projekci. Děkujeme. Mám ráda filmy, které nás vrhnou do víru dění a je jen na nás, jak si poradíme s kusými informacemi, které se na nás zdánlivě neuspořádaně valí. Zdánlivě proto, že bez pevné struktury se z podobně rozehraných filmů stává jen nepřehledný a neuspokojivý guláš. Ovšem zdánlivý chaos svázaný pravidly, to je moje. Průměrně významný výtvarník, nadprůměrný excentrik a homosexuální psychopat Jean-Baptiste Emmerich zemřel a rozhodl se být pochován v rodném Limoges, na údajně největším hřbitově v Evropě (neověřeno). A všichni, kdo ho milovali (nenáviděli nebo s ním měli jiný intenzivní vztah) nasedají v Paříži do vlaku a jedou na pohřeb. Kromě narkomana a ošetřovatele Thierryho, který veze autem mrtvolku umělce v zinkové rakvi a jehož dcera by měla zdětit podíl zesnulého na rodinném sídle. Do dramatu o třech dějstvích (vlak, pohřeb, dohra v rodinném sídle) s předehrou (zmatené pobíhání, odehrávající se na Slavkovském nádraží, které asi ne náhodou připomene jednu z úvodních scén Poraněného člověka) jsou vhozeni a promícháni: umělcův synovec, který svého strýce miloval tím víc, čím nenáviděl svého otce, umělcova bratra; jeho (ex?)manželka a (ex?)narkomanka, která nosí pod srdcem plod jejich pochybné lásky; Thierryho žena a jejich zvídavá dcerka; bývalý umělcův milenec se svým současným partnerem a svým HIV pozitivním milencem; umělcův neúspěšný biografista a vlezprdelka; starý umělcův přítel; umělcova ochranitelská kamarádka; postarší dáma, jíž s umělcem údajně pojila tragicky nenaplněná láska. V průběhu děje se mezi vlakové hrdiny přimíchají členové umělcovy rodiny v čele s jeho stejně okouzlujícím (a stejným hercem ztvárněným) bratrem a taky tajemná dívka Viviane, kterou všichni přítomní znají v trochu jiné podobě. Jediný problém filmu je, že po vás na jednu stranu chce uvolnění a oddání se příběhu a jeho hrdinům, ovšem na druhé straně vás neustále nutí udržovat pozornost a přehled o postavách a jejich komplikovaných vztazích. Ideální film na začátek dne, kdy je člověk ještě čerstvý.
WRESTLER (The Wrestler, r.Darren Aronofsky, USA 2008)
Jeden z předem plánovaných vrcholů festivalu a zároveň jediný film, u kterého jsem si byla předem jistá, že se mi bude líbit. (Tímto zdravíme matku duchovního a genia loci České protipirátské unie paní Prchalovou, milovnici absurdního divadla.) A skutečně, velké plátno Velkého sálu ještě umocnilo moje nadšení z Wrestlera. Velký sál má totiž tu zajímavou vlastnost, že dokáže z projekce dobrých filmů udělat opravdu výjimečný zážitek. Děj by šlo shrnout do jedné ani ne moc košaté věty. Randy "The Ram" Robinson je legendou takové té střední až nižší wrestlerské ligy. (No dobře, tak dvou vět.) Vrchol zažíval v 80. letech, v současnosti si vydělává jako skladník v supermarketu a o víkendech oživuje svou zašlou slávu na různých lokálních utkáních. (Stejně je lepší víc kratších vět, než jedna dlouhá.) Zdá se, že největší výzvou bude opakování jeho nejslavnějšího zápasu Randy The Ram vs. Ajatoláh (po dvaceti letech). Ovšem po infarktu se objeví jiná výzva - zkusit žít jako obyčejný člověk, pokusit se investovat energii z ringu do mezilidských vztahů. Nejdřív to vypadá slibně, kariéra prodavače lahůdek je rozjetá, vztah s dcerou je obnoven a zpřátelená striptérka mu snad konečně dá klíček od svého serdce... Ale stejně jako v ringu stačí chvilka nepozornosti a už se vezete... Výborná kamera, která umí být rozstřeseně dokumentární, když má vzbudit pocit autenticity, jindy zase všudypřítomná a neviditelná, když vás vtáhne přímo do středu drsného zápasu. Rourkovo úsporné herectví, které místy připomene Heatha Ledgera ve Zkrocené hoře, je naprosto vynikající a přesné. Je sice pravda, že Rourkova životní pouť, která se do jisté míry podobá osudům filmového hrdiny, celkovému vyznění filmu neuškodila, ale bylo by velmi neuctivé k schopnostem jak jeho tak páně režiséra tvrdit, že úspěch filmu byl dán už samotným Rourkovým obsazením. Škoda toho Oscara, jistě by mu to u pana Rourka na poličce hned vedle mumifikované čivavy slušelo.
Frontové boje na chorvatský film Niciji sin a albánský film Alive! byly obětovány ve prospěch povalování se v parku v dobré společnosti a vychutnávání dobré pizzy a pro festival neobvyklého krásného počasí.
HUMPDAY (r.Lynn Shelton, USA 2009)
No ale člověk nemůže úplně změknout a tak jsem se už hodinu před začátkem projekce nalézala v předsálí kinosálu hotelu Richmond, abych si zajistila bezlístkový vstup na hojně doporučovanou vztahovou komedii (kterou ocenila porota letošního Sundace svou speciální cenou). Nejprve jsme si od milého pána na recepci vyslechli vlídné pokyny (něco vy smyslu, že když už musíme svými středostavovskými tvářemi urážet jemnocit hostů, nemáme si nikam sedat, nic jíst, pít a pokud možno ani dýchat) a pak už šlo všechno hladce. Neukotvené židle v sále úspěšně zabrány (několik málo sedadel, na kterých je možné i v Richmondu pohodlně vychutnat film), hřejivý pocit z úspěšného frontového boje se rozlil po těle a film mohl začít. Nakonec se z toho vyklubala opravdu příjemná nízkorozpočtová komedie o dvou přátelích z vysoké. Ben dostudoval, oženil se, má dům, auto a kariéru. Andrew (herec Joshua Leonard - znáte z Blair Witch) nikdy nedopsal diplomku, toulá se po světě mezi umělci a vede silně nezávislý život. A jednou takhle nad ránem zaklepe Andrew s dřevěnou kachnou v ruce Benovi na dveře, naruší mladým manželům pravidelnou snahu o početí a vnese do jejich bytu závan exotiky. No a po té, co na jednom bohémském večírku, kam Andrew Bena pozve, vznikne v jejich nestřízlivých hlavách nápad, že by spolu jako projev přátelství, nezávislosti, uměleckého ducha a tak vůbec mohli natočit heterosexuální gay artporno na HUMP! festival, začne ta pravá zábava. Ale ne, nejde o žádnou košilatou řachandu. Hlavně je zajímavé pozorovat, jak takovéto chlapácké poplácávání, objímání, požďuchování a štengrování najednou dostává úplně nový význam. Jak se kvůli zachování pocitu nezávislosti a volnomyšlenkářství oba nutí do něčeho, co je vlastně vůbec neláká. A jak se z celého projektu nakonec sice stane důkaz jejich přátelství, ale v úplně jiném směru, než předpokládali. Prostě si navzájem dokážou přiznat, že jsou dva obyčejní konzervativní chlapíci, kteří jsou naprosto spokojení s tím, co mají. Na nezávislý film trochu zvláštní pointa. Ale možná je nová odvázanost a nezávislost spojená právě s konzervativními hodnotami, kdo ví (ostatně by to dokazovaly i populární komedie Juda Appatowa. Jinak varování všem nemravám: toto je nejodvážnější moment filmu! Humpday - oficiální stránky filmu
Vstávání před sedmou a poměrně neúspěšná sms rezervace (dva lístky z pěti). Snad abych si to vynahradila, stihla jsem za sobotu celých 6 filmů.
GIGANTE (Gigant, r. Adrián Biniez, Uruguay 2009)
Režisérův celovečerní debut, za který si vysloužil Stříbrného medvěda z letošního Berlinále (ex aequo s německým filmem Alle Anderen). Taková cudná a něžná variace na Někdo se dívá... Noční hlídač v supermarketu Jara se prostřednictvím záběrů bezpečnostních kamer zamiluje do mladé a trochu nemotorné uklízečky Julie. V titulní roli Horácio Camandule (první role v celovečerním filmu) - navenek drsný obr (přivydělává si jako vyhazovač v klubu, poslouchá heavy metal a je to vážně kus chlapa), uvnitř ale plachý a citlivý medvídek. Film s minimem dialogů a dlouhými záběry - v první třetině sledujeme v podstatě jen Jara a jeho denní rutinu, později se sice kamera dostane i do ulic, ale jen proto, abychom pro změnu sledovali denní rutinu Julie, kterou se Jaro rozhodl ve volných chvílích sledovat (a fungovat tak trochu jako její strážný anděl). Moc dobře napsané, natočené, nevtíravě přimíchané sociální motivy, happyend (ale nebojte, intelektuálové, je to takový indie festivalový happyend). Příjemný začátek dne, velmi povedený festivalový film. (na fotce zleva představitel Jara držící představitelku Julie a pan režisér)
ODTUD AŽ NA VĚČNOST (From Here to Eternity, r. Fred Zinneman, USA 1953)
Tak je to ve Varech vždycky. Člověk se těší na novinky a nakonec ho stejně nejvíc dostane nějaká ta stará klasika. Tato konkrétní se odehrává v roce 1941 na havajské vojenské základně, před útokem na Pearl Harbour, kdy jak se zdá jedinou starostí vojáků bylo sehnat pěknou holku, případně šance na vítězství v armádním mistrovství v boxu. Ovšem taky to byla doba, kdy muži byli skutečně mužní, ženy měly postavu přesýpacích hodin a hlavně smysl pro čest a povinnost byl nadevše (i nad lásku). Dalo by se namítnout, že se film svou kritikou v mezích zákona vlastně dopouští až nepěkné adorace americké armády (neschopný velitel tolerující šikanu je nadřízenými potrestán), ale filmu, kde jsou takovéto scény, člověk odpustí všechno. A taky je to film, na kterém jsem pochopila přitažlivost Burta Lancastera. A taky tam hraje TA (zatracená - modří už vědí) Donna Reedová. A to dokonce lehkou děvu!
PORANĚNÝ ČLOVĚK (L'homme blessé, r. Patrice Chéreau, Francie 1983)
Člověk míní a festival mění. Původně jsem na sekci věnovanou Patrici Chéreauovi neměla v plánu jít vůbec, ale tenhle film se mi časově hodil do programu. No nakonec jsem viděla skoro všechny "sekční" filmy. Tuto projekci, kromě samotného pana režiséra, uváděla hrdinka jedné z reklamních znělek a taky asi hlavní tvář karlovarského festivalu Eva Zaoralová. Skoro bych řekla, že její extatický úvod udělal filmu medvědí službu, ale na druhou stranu Poraněný člověk patří mezi filmy, které buď přijmete nebo vás úplně minou. A to bez ohledu na paní Zaoralovou. Pan režisér řekl to, co jsme si už ostatně přečetli v katalogu a v článku k filmu a tak vůbec všude možně - totiž že film považuje díky osobnímu tématu za svůj faktický debut, i když před ním natočil dva jiné celovečerní filmy. Asi je zbytečné se nějak podrobněji rozepisovat o příběhu nešťastné a nikdy neukojené vášně a touhy (týká se nejen mladíka v hlavní roli, ale vlastně všech postav), odehrávajícím se v temném homosexuálním polosvětě. Stačí říct, že pokud máte rádi Fassbindera, mělo by se vám to líbit.
TAM, KDE JSME JEŠTĚ NIKDY NEBYLI (Dai wo qu yuan fang, r. Fu Tien-yu, Taiwan 2009)
Celkem pěkný a zajímavý debut o barvoslepé dívce z takové zábavně disfunkční rodiny (otec alkoholik občas legračně upadne, babička všechny nevybíravě sekýruje, matka zmizela kdovíkam), jejíž jedinou oporou je homosexuální bratránek. A ten, aby ji potěšil, vymyslí si ostrov, kde jsou všichni barvoslepí jako ona, a kde se na ni nikdo nebude dívat skrz prsty. Ale jak dospívají, oba se musí rozhodnout, jestli žít ve snu, nebo se přizpůsobit ubíjejícímu okolí. Z filmu jsem si odnesla drobnou nevraživost na tvůrce anotace, který sliboval obrazové hrátky motivované hrdinčinou vadou (které se nekonaly) a krom toho i pocit, že všechny Taiwanské filmy jsou tak nějak specificky barevné. Neví někdo, čím to je?
SESTRY NA CESTĚ (Jee-geum E-dae-ro-ga Jo-a-yo, r. Boo Ji-young, Jižní Korea 2009)
Zábavný úvod vysokého pána z Fóra nezávislých, který nám spolu s režisérkou uspořádal improvizovaný kurz korejštiny. Sice mi trochu zkalilo nadšení, když jsem v tomto muži později identifikovala mého neoblíbence z Odvážných palců Sašu Michailidise, ale co, nikdo není dokonalý.
Korejská roadmovie, ve které dvě odcizené sestry (starší svobodná matka, pracující v obchodě s rybami, mladší úspěšná asistentka žijící v Soulu, trpící traumatem z toho, že nepoznala svého otce) vyráží hledat někoho, kdo byl vlastně celý život s nimi. Po cestě se pije, bourá, řeší se traumata a křivdy a pojídají se syrové chobotnice. Rozuzlení je sice trochu Cimrmanovské (dívčin zmizelý otec byl ve skutečnosti celý život s ní - v podobě trochu výstřední tetičky), ale osobně jsem s ním (narozdíl od většiny diváků - hlavně ti dva cca třináctiletí hoši za mnou si rozšířili obzor asi víc, než chtěli) neměla problém. Sice asi nejslabší film dne, ale pořád nadprůměrný.
ŽÍZEŇ (Bakjwi, r. Park Chan-wook, Jižní Korea 2009)
Novinka "kultovního" režiséra, známého u nás především díky tzv. trilogii pomsty (Sympathy for Mr.Vengeance, OldBoy, Nebohá paní Pomsta), pro mě spolu s Matkou nejočekávanější film festivalu. Stejně jako ve výše zmíněné trilogii se režisér zabývá hříchem a vykoupením, tentokrát z hororových pozic.
Film je atmosferický, děsivý, typicky korejsky tělesný a ďábelsky vtipný. V hlavní roli katolického kněze a upíra výborný Song Kang-ho, můj oblíbenec z filmu Vzpomínky na vraha. Přes všechny klady pro mě ale byla Žízeň spíš zklamání. Asi tak v poslední třetině začne ztrácet rytmus, celé se to nějak rozpadá, rozlézá a vleče. Na druhou stranu je možné, že mi takhle kolem jedné ráno už chyběla potřebná koncentrace. Takže Žízeň nezavrhuji a rozhodně se na ni při nejbližší příležitosti podívám znova. Mimochodem pořád nemůžu pochopit tu Cennu poroty z Cannes. Ne že bych to filmu nepřála, naopak, ale nějak mě ten fakt zároveň baví a udivuje.
Hlavním cílem dne bylo vidět film Matka korejského režiséra Bong Joon-ho (http://www.kviff.com/cz/detail-filmu/2775-matka/). Povedlo se a stačilo jen cca 50 minutové sezení před Kongresovým sálem!!! Tedy po té, co dav rázně vysvětlil poněkud zelenému sálovému uvaděči, že skutečně není dobrý nápad začít pouštět štrůdl "nelístkáčů" od zadu. Film byl dle očekávání dobrý a vtipný (a krutý), jako ostatně všechny jeho předchozí filmy. Dokonce tak, že jsem si nechtěla kazit dojem případnými dalšími filmy a ztrávila jsem zbytek dne s přáteli. Debatou o filmech, pochopitelně.
Matce a potažmo všem Bongovým filmům hodlám věnovat nějaký delší pofestivalový příspěvek, ale aby mi někdo z mých dvou čtenářů náhodou nevyčítal přílišnou stručnost, přidám ještě minirecenzi na jednu ze dvou nových festivalových znělek - Znělku s Jiřím Menzelem. Nadějný bodybuilder Kamil Fila se na serveru Aktuálně k tématu velmi důkladně vyjádřil (viz http://aktualne.centrum.cz/kultura/mff-karlovy-vary/clanek.phtml?id=641629). Na tom by nebylo nic zajímavého, ostatně je za své vyjadřování placen z našich daní (nebo my z jeho daní, už mě ta četba diskuzí pod články trochu mate.). Co mě ale zarazilo je fakt, že přestože s ním v popisu a výkladu znělky téměř doslova souhlasím (to slovo je "buzeruje"), nepovažuju ji za ostudu ani za důkaz ušmudlaného image celého festivalu. Snad nebude příliš nevhodné, když prozradím, že jsme se asi 14 dní před začátkem festivalu s přáteli bavili vymýšlením vlastní verze znělky s Menzelem. Tato zábava nám vydržela celkem dlouho a v našich myslích vzniklo mnoho nápadů, za všechny nastíním ten nejstručnější a esenciální. Jiří Menzel sedí u svého psacího stolu, na němž leží cena za celoživotní přínos. Upřeně pozoruje onu nahou děvu svírající křišťálovou kouli. Slyšíme povzdech a do závěrečného titulku se ozve melancholické: "Nepostaví se mi a nepostaví." Takže výsledná podoba je, jak jistě uznáte, v podstatě všeobecně přijatelná verianta téhož. Jen mě tedy trochu překvapuje, že na takové zobrazení sebe sama přistoupil sám pan JM (hlavně ve světle nedávné aféry jeho mladé ženy a jistého ne tak "zasloužilého" českého režiséra). Sebereflexi nebo dokonce ďábelský smysl pro humor bych s někým tak významným pro českou kinematografii nespojovala, nezbývá tedy uvěřit, že pan Menzel považuje šmíráctví a pokradmé nakukování pod sukně za esenci mužnosti a důstojného stáří, což je velmi pozoruhodné. A pokud jde o tu ušmudlanou image festivalu. Který festival si nedokáže ve znělce přiznat, že v minulosti ocenil vilného šmíráka, oceňuje vilné šmíráky dodnes.
Jsou tři hodiny ráno, spolubydlící jsou pohrouženy do konejšivých spánkových vln a já zjišťuju, že blogování z festivalu není tak lehké, jak by se mohlo zdát. Obzvlášť když člověk vidí v jeden den šest filmů a o všech by se rád aspoň trochu rozepsal. Ale tady se právě hlásí ke slovu výhoda osobního a nikým neřízeného blogu, který nemá v podstatě žádný význam, nikdo od něj nic neočekává a vlastně ho ani nikdo nečte. Takový blog si totiž může dovolit luxus nevycházet každé ráno s kohoutím zakokrháním. Takže milí imaginární čtenáři, zachovejte nám prosím přízeň i nadále a snad se dočkáte něčeho podstatnějšího o filmech minulých a budoucích.
Den před začátkem festivalu se do Varů sjíždí nedočkavci a staří mazáci, aby se v klidu a bez stresů připravili na festivalový maraton a hlavně sehnali lístky na první dva dny. Naší výpravě se povedlo první, s tím druhým to však bylo horší. Kombinace několika záhadných a pár zjevných faktorů způsobila, že pro běžný plebs se stojatou akreditací byla už ve čtvrtek odpoledne většina pátečních představení "vyprodaná". To má ovšem pro čtenáře tohoto vlídného blogísku jistou výhodu, jelikož se dočkají podrobnějšího popisu alternativních možností, kterak se dostat na festivalový film. (To ovšem až zítra.)
Poznámka pro osoby závislé na internetu - letos je údajně vrstvou free wifi signálu pokryta celá kolonáda, od Thermalu až po Pupp. Kvalita je prý velmi slušná. No a na Hotelu Festival (temný internát, v jehož útrobách se ubytovává největší část festivalového plebsu) jsou k dispozici dvě bezdrátové sítě, v každém křídle jedna. Signál hlavně ve vyšších patrech slábne, ale na připojení to stačí.
Poznámka pro gurmány, gourmety a jiné osoby, živící se krom kultury i jídlem. Den nultý je v podstatě poslední den, kdy si můžete užít nějaké normální restaurační pojezení. Většina karlovarských podniků v centru a okolí najíždí na tzv. festivalová menu, což má jednak batůžkářům naznačit, že se kvůli nim místní jako fakt nehodlají přetrhnout a pak taky udržet úroveň festivalového stravování na celokarlovarské festivalové úrovni. Aby člověk zvyklý mezi projekcemi ukusovat dobroty z místních stánků (langoše, klobásy, palačinky a jiné prázdné kalorie) nedostal při vstupu do restaurace šok, sestávají se festivalová menu převážně ze smaženého sýra, smaženého řízku, smaženého filé a pro zpestření bývá občas vřazen i nějaký ten smažený žampion. Ale třeba to letos bude celé jinak, kdož ví.
Tak nashledanou zítra
VSH, která se snad dnes dostane na všechny čtyři vytoužené filmy
Tento blog existuje něco přes rok a právě dnes se dočká svého prvního příspěvku. Nebudeme zde vysvětlovat, proč tomu tak je. Stačí, když prozradíme, že se tak děje u příležitosti významného výročí. Autorka se v těchto dnech už po deváté chystá do Karlových Varů na Mezinárodní filmový festival. A to není všechno! Letos totiž uplyne přesně deset let od její vůbec první účasti. Takže jak lépe zahájit blogerskou kariéru, než právě blogováním ze 44. Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary (http://www.kviff.com/). Tím by mohl být tento příspěvek u konce, kdyby vám neodbytná autorka nechtěla ještě pár věcí sdělit: Dopředu upozorňuji, že podoba, úroveň a samotná existence blogu je zahalena tajemstvím. Ale pokud se mnou zůstanete, můžete se těšit na budoucnost. Což ostatně můžete dělat i bez toho. Taky bych vám chtěla pogratulovat, jelikož na tento blog vedou jen dvě přímé cesty, které jsou navíc relativně nenápadné. Takže vy, ANO VY, jste součástí velmi úzké, elitní, exkluzivní a extraordinerní skupinky. A touto dobrou zprávou se pro dnešek loučíme. Nashledanou zítra ze samotného centra festivalového Varu.
