Typickým rysem karlovarského festivalu je fakt, že se, už vzhledem k filmům, které tvoří jádro programu (tedy filmy jen zhruba rok staré, nevíc ještě velmi často debuty), není možné vždycky spoléhat na osvědčená jména. Takže i když se snažíte sebevíc, musíte prostě někdy zajít na film, o němž dopředu nevíte vůbec nic. Tedy znáte anotaci, která v případě tohoto filmu zněla: Mezi přednáškami oblíbeného profesora Killroye zajímala posluchače nejvíce lekce 21, v níž excentrický historik a muzikolog hovořil o vzniku Beethovenovy Deváté symfonie a zpochybňoval její hodnoty. "Óda na radost byla vždy dobrá každému režimu," upozorňoval. "Hráli ji nacisté a hrála se i při bourání berlínské zdi." Kontroverzním filmem debutuje jako režisér známý spisovatel a dramatik Alessandro Baricco.
A za touhle, mimochodem poměrně málo zavádějící, anotací se skrývalo asi nejpříjemnější překvapení festivalu. Skupina studentů se sejde v hospodě a ve svých myslích (možná, i když dojde i na raritní filmový záznam) rekonstruují nejoblíbenější přednášku svého nejvýstřednějšího profesora. Přednášku, která se věnuje zpochybnění nezpochybnitelného - tedy toho, že Beethovenova devátá byla už v době svého vzniku přijímána jako geniální dílo. Celá přednáška je postavena na příběhu houslisty Hanse Peterse, pro něhož byl Beethoven velikým vzorem a který byl v roce 1831 nalezen nedaleko Vídně v lesích zmrzlý, svírající své housle. Koho potkal v lese, jak se setkal se smrtí, co se dozvěděl o vzniku Deváté symfonie, co si o Beethovenovi mysleli jeho současníci (do filmu vložené monology dobových "mluvících hlav") a kde vlastně bydlí profesor Killroy, to všechno se dozvíme ve filmu, který obsahuje výbornou hudbu, kameru, zajímavé informace a převážně britské a převážně neznámé herce (např. Phyllida Law - matka Emy Thompson nebo Natalia Tena, představitelka Tonksové v Harry Potterovi). Výborný film a navíc debut. Snad se mi ho povede někde sehnat. Na ukázku aspoň trailer:
SAMSON A DALILA (Samson and Delilah, r. Warwick Thornton, Austrálie 2009)
Zdá se, že v Austrálii je momentálně ten pravý čas na vyrovnávání se s neslavnou historií vztahu bílých přistěhovalců a domorodých Austrálců. 13. února 2008 zazněla na půdě parlamentu oficiální omluva z úst premiéra, Baz Luhrman toto téma zpracoval ve své velkofilmové a velmi australské Austrálii a Warwick Thornton ve svém celovečerním hraném debutu vypustil dvojici mladých Austrálců do ulic velkoměsta, ve kterém fungují jako ztělesněné špatné svědomí. Cesta dvou mladých, opuštěných a možná zamilovaných lidí z náruče komunity do velkoměsta a zase zpátky je vyprávěná jednoduše, pomocí krásných obrazů, dlouhých záběrů a téměř beze slov. Pokrytectví současné společnosti nejlíp vyjadřuje motiv Dalily, která se vcelku bez problémů živí výrobou tradičního domorodého umění, které od ní a od její babičky vykupuje "bílý muž". Když se pak po babiččině smrti poukouší tytéž obrazy prodat sama přímo ve městě, setkává se jen se znechuceným odmítáním ušlechtilých bělochů, kteří domorodé umění obdivují zásadně v bezpečném a čistém prostředí galerie, kde nemusí přijít s těmi znepokojivě domorodými autory do styku.
Snímek byl v Cannes oceněn Zlatou kamerou pro nejlepší debut.
ANDĚL U MOŘE (Un ange à la mer, r. Frédéric Dumont, Belgie 2009)
Překvapivý vítěz soutěžní sekce!!! Ano, tento přídomek se filmu dostalo, především proto, že ho vidělo jen málo novinářů (debut, neznámý režisér, žádná "in" kinematografie ani skandální téma) a něco se o něm ostatně napsat musí, když vyhrál. Novinářské kreativita k němu občas připojila i tvrzení, že šlo o nejhůře hodnocený soutěžný film mezi novináři (tedy podle tabulky, která už tradičně vychází v předposledním čísle filmových listů pod názvem Moudří už vědí), což ještě navíc není pravda. Ale jelikož jsem nebyla schopna na festivalových stránkách najít příslušné číslo listů, musí vám mé tvrzení stačit. Pokud si dobře pamatuju, tak šlo asi o třetí až čtvrtý nejhůře hodonocený soutěžní film, což by ale v článcích zdaleka tak nevyniklo ;)
No a teď už k dílu samému. Rozhodla jsem se na něj jít spontáně a bez lístku po té, co jsem se ve filmových listech dočetla, že jde vlastně o film komunitní (někdo chodí na filmy o homosexuálech, někdo zase na filmy o lidech bipolárně porouchaných). Film přišel uvést pan režisér (sympaťák v nejlepších letech) a Martin Nissen, představitel dvanáctiletého Luise (který vypadal jako změnšená verze nagelovaných frajírků, okupujících legendární stan kapitána Morgana) - režisérova filmového alter ega. Film samotný se odehrává v marockém městečku na pobřeží. Louis, jeho matka a starší bratr se těší na příjez otce ze služební cesty. Ovšem radost se pro něj stává noční můrou, když mu večer otec sdělí velké tajemství - má v plánu spáchat sebevraždu. Od té chvíle se z Louise stává mlčenlivý strážný anděl, který otce hlídá ve chvílích deprese a užívá si ho v jeho "světlejších" fázích. Pro představu takový veselý výlet s otcem má podobu zběsilé noční jízdy, při které otec s leskem v očích přejíždí toulavé kočky, a Louis je počítá, šťastný, že se momentálně nemusí bát o otcův život. Film přesný, krásný, smutný a festivalový. Nedovedu si ho představit v běžné distribuci, ale vítězství v soutěži mu přeju z celého kritického srdce. Za roli otce získal na festivalu cenu i Olivier Gourmet.
HEZKÉ VESNICE HEZKY HOŘÍ (Lepa sela lepo gore, r. Serdjan Dragojević, Srbsko 1996)Neuvěřitelný film, k zbláznění vtipná komedie a zároveň jeden z nejdrsnějších válečných filmů, dvouhodinová adrenalinová jízda.
Milan spolu s dalšími třemi kamarády z jednotky leží v Bělehradské nemocnici. Vzpomíná na dětství a mládí v malé vesničce poblíž tunelu (který měl sloužit jako velkolepá ukázka společenského pokroku v Titově Jugoslávii), kam se s kamarádem Halilem nikdy neodvážili, protože v něm prý sídlí ďábel. Ale pak přišla válka, která všechny ďábly vytáhla na povrch a jednoho dne dojde i na setkání dvou dávných přátel (stojících ale na opačných stranách konfliktu) v onom bájném tunelu. Jednoznačně nejlepší a nejkomplexnější film o válce v bývalé Jugoslávii, který jsem kdy viděla. Přestože je natočený ze srbského úhlu pohledu, není nijak primitivně prosrbský. Dalo by se možná říct, že není prosrbský vůbec, ale nebyla by to tak úplně pravda... No a na závěr vám ukážu, jakou si film dělá nepěknou legraci z mírových štváčů.
Pro zájemce celý film online k nalezení na tomto místě.
A ještě přidejme rozhovor s režisérem pro Cinepur z roku 2004.
Zážitek z filmu byl natolik silný, že jsem si ho nechtěla ničím narušit a tak zůstal lístek na soutěžního Vlčka nevyužit. Takže vám mohu říct jen to, že film měl hezkého režiséra.
Žádné komentáře:
Okomentovat