Konečně jsem dohnala tento veliký rest - legendární film m.j. o bartolomějské noci, který na velkém plátně Velkého sálu obzvláště vynikl. Nějak se mi o něm nechce nic psát, jelikož kdo jste ho viděli, víte, kdo jste ho neviděli, musíte to určitě napravit. Zajímavé je, že velmi podobnou "metodu" použil režisér i o čtyři roky později k zobrazení "malých dějin", ve filmu Kdo mě má rád, pojede vlakem (kde ještě navíc hrají až na výjimky ti stejní herci).
CIKÁNI (r. Karel Anton, Československo 1921)
Debut režiséra Karla Antona, který ve zvukové éře tvořil hlavně v cizině (Francie, později Německo), tím pádem u nás jeho filmy nejsou příliš známé, snad s výjimkou Tonky Šibenice. Uvedení restaurované kopie Cikánů z roku 2000 bylo velmi příhodně umístěno do karlovarského divadla a zahájeno krátkou přednáškou Mgr. Blaženy Urgošíkové, která se v NFA na restaurování podílela. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že se restaurátorům povedlo podle dobových záznamů rekonstruovat barevné tónování jednotlivých částí filmu a že během zadržení štábu při natáčení v Benátkách snědl kameraman Kopřiva ostatním svačinu. No a pak nastal film, navíc s velmi dobrým živým klavírním doprovodem. A musím uznat, že Antonův debut dosahuje tehdejších světových kvalit. Je vidět, že na tom pracoval opravdu dlouho (údajně vzniklo přes dvacet verzí scénáře) a že měl k dispozici jek výborný štáb, tak dostatek prostředků. Prolog se (pravda bez povolení) natáčel přímo v Benátkách, zbytek v okolí Kokořína. Velmi zajímavá je role pozdějšího čelního představitele bodrých tatíků Theodora Pištěka, který v Cikánech hraje démonicky svůdného hraběte.
O ELLY (Darbareye Elly, r. Asghar Farhadi, Írán 2009)
Íránská variace na Antonioniho Dobrodružství, oceněná na letošním Berlinále Stříbrným medvědem za režii. Tři manželské páry se spolu s dětmi, bratrem jedné z žen a vychovatelkou malých dětí vydají na víkend k moři. Kromě rekreace je cílem výpravy dát dohromady milou nezadanou vychovatelku Elly s čerstvě rozvedeným Ahmadem, který přijel na týden domů za sestrou. Všechno probíhá klidně, v mile přátelském žertování až do chvíle, kdy se jedno z dětí málem utopí a Elly zmizí. Ukazuje se, že jak Elly, tak její přítelkyně Sepideh (Ahmadova sestra) ledacos tajily... A i když se nakonec ukáže, že oním strašným tajemstvím je Ellyin snoubenec, se kterým se už víc než rok snažila rozejít, dokáže si film udržet zájem nás středoevropských nevěřících psů až do smutného konce. Nejen formálně zajímavá výpověď o íránských třicátnících. Trochu mi přeběhl mráz po zádech při úvodních a závěrečných titulcích, v nichž režisér vzývá Boha a velikého Alláha...
Nicméně na diskuzi po filmu nebyl čas (i když režisér byl k dispozici), jelikož jsme s drahou kolegyní L běžely na Masterclass Johna Malkoviche.
JOHN MALKOVICH - MASTERCLASS
Události, které jsou zvány masterclass, se v rámci festivalů většinou smrsknou na více či méně vřelé setkání hvězdy s fanoušky. A tato se tomu nijak nevymykala. Moderoval ji, jako ostatně všechny tyto události v posledních letech, Tomáš Baldýnský. Jako tradičně byl sebevědomý a pokoušel se být vtipný. Kolegyně L to shrnula slovy: "Je pohotový, je to profesionál a je to kokot." A nám nezbývá, než souhlasit. A nyní již předáme slovo panu Malkovichovi:
- Produkovat filmy, to je jako probudit se v pokoji plném sraček. Vstanete a jdete chodbou plnou sraček do koupelny, abyste se umyli. Pustíte sprchu a z ní na vás tečou další sračky! Ale vlastně je to celkem v pohodě. Pokud máte rád sračky. Což já zjevně mám.
- Moji nejoblíbenější režiséři? No rozhodně Spike Jonez, Charlie Kaufman... No a z filmů se mi v poslední době líbil Let the right one in. Taky Napoleon Dynamite, podle mě jeden z nejlepších amerických filmů. Chtěl bych vidět Pařbu ve Vegas (v originále Hangover), s tím mám velké zkušenosti (smích).
- Víte já jsem veliký fanda neúspěchů. To je dobrá věc pro život. Je to důkaz, že jste se aspoň o něco pokusili.
- Vlastně nemám moc velké umělecké ambice jako tvůrce. Prostě dělám filmy, o kterých jsem si jistý, že je nikdo jiný nechce dělat.
- Už dlouho uvažuju o zfilmování Murakamiho Norského dřeva, ale je to hodně těžký autor pro adaptování. Stejně jako třeba Faulkner nebo Marquez. I když scenárista mého prvního filmu teď adaptoval Kafku na pobřeží, takže bych to možná mohl udělat s ním.
- Nemám moc rád tu ztrátu soukromí. Ale beru to jako daň za to, že dělám co mě baví. Když něco děláte, vždycky za to musíte zaplatit cenu. A platíte znova a znova a znova a znova (smutný úsměv).
- Nechápu, proč mě pořád lidi chtějí fotit. Vyjdu na ulici a slyším jen cvak cvak cvak cvak. Vždyť je to šílené plýtvání filmem...nebo vlastně gigabyty.
- Připadám si, že jsem člověk, který jezdí po světě a předstírá, že je John Malkovich. Sám se necítím jako veřejná osoba. Jsem pořád ten malý kluk ze středozápadu, který touží objevovat svět.
- Už jsem měl v plánu do Varů přijet několikrát, chtěl jsem tu třeba uvést Přízračný svět, který jsem produkoval, ale nikdy mi to nevyšlo. Až letos. Navíc jsem už v Karlových Varech párkrát byl a líbí se mi tu. Kromě toho se rád setkávám s lidmi, takhle neoficiálně. Baví mě poslouchat jejich dotazy a názory.
- Rád produkuju dokumenty, hrozně rád se na ně dívám, protože jsem hrozně zvědavý. Vlastně vůbec nechápu, proč na dokumenty chodí tak málo lidí.
vyslechla a zapsala VSH
Musím říct, že setkání s panem Malkovichem bylo velmi příjemné. A překvapivé. Protože on je opravdu nefalšovaně plachý a dost rezervovaný, ale zároveň milý a srdečný. Zvláštní kombinace. O to víc mi ho bylo líto, když na něj druhý den ve Velkém sále mířily všechny ty pohledy a fotily ho všechny ty fotoaparáty (včetně mého...). Zajímavé bylo i prostředí Lázní I, ve kterých se dříve konávaly VIP party, pak v přímém důsledku tohoto jednoho léta vyhořely, pak je jen nějak částečně zrekonstruovali, loni se v dolní části usídlil Vodafon se svou kavárnou a letos se v horním sále, v prostředí velmi dekadentním, konal Malkovich. Někdo by měl v Lázních I natočit film. Třeba remake Loni v Marienbadu, nebo tak něco.
Žádné komentáře:
Okomentovat