44.IFFKV - Den čtvrtý, pondělí 6.7.

Den dvou z minulých ročníků známých režisérek, jednoho skvělého mjůzikálu a Dlouhého spánku, tedy vlastně dlouhého spánku, jelikož nešlo o film, ale o nečekané půldenní kóma.

MLÉKO STRACHU (La teta asustada, r.Claudia Llosa, Peru 2009)
Film ověnčený cenami z Berlína (Zlatý medvěd a cena FIPRESCI), film, který snad díky dlouhým záběrům a fascinujícímu zjevu a zpěvu představitelky Fausty (Magaly Solier) působí magicky, hypnoticky a nedějově. Ale když si zkusíte převyprávět příběh...budete vlastně vyprávět celkem dlouho. Fausta se stará o nemocnou matku, dorozumívají se jen zpěvem. Matka umírá. Fausta odchází k rodině svého strýce, organizátora svatebních veselic, který chystá svatbu své vlastní dcery. Faustina matka by měla být pohřbená ve své rodné vesnici, ale cesta je drahá. Fausta musí přemoct svůj strach z lidí, aby vydělala potřebnou sumu. A musí ji získat rychle, strýc nechce mít při svatbě své dcery v domě mrtvolu. Fausta začne pracovat jako komorná u jedné bílé a bohaté hudební skladatelky, která od ní začne za perly ze svého náhrdelníku vykupovat její písně (které pak bezostyšně vydává za své). Ovšem pro tuto ženu pracuje i charismatický zahradník a mezi ním a Faustou začne klíčit láska. Apropo klíčit - zapomněli jsme říct, že Fausta sála s mateřským mlékem strach z násilí a znásilňování. V důsledku čehož nosí už pár let v lůně zasunutou bramboru.
Pokusila jsem se najít fotky Magaly Solier, na kterých by vynikl její nevšední zjev, ale na fotkách to prostě není ono.

Mléko strachu je druhý celovečerní film Claudie Llosy. Je možné (a asi i patřičné) vnímat ho jako obžalobu lhostejných bílých boháčů, kteří se mají vlastně za všech podivných jihoamerických režimů dobře, a jako jistou rehabilitaci nebo minimálně připomenutí domorodého peruánského obyvatelstva (téma, kterému se mimochodem věnuje i režisérčin jmenovec a krajan, spisovatel Mario Vargas Llosa). Ale taky můžete zaujmout pozici ingnorantského estéta a dívat se na Mléko strachu jako na krásný, úžasný pohyblivý obraz, který vám zůstane v paměti déle, než byste sami čekali. Jako důkaz můžu uvést režisérčin debut Madeinusa (ze stejného prostředí, se stejnou herečkou v hlavní roli), který byl ve Varech uvedený v roce 2006 v rámci Fóra nezávislých, který si pořád pamatuju živěji, než mnohé daleko "čerstvější" filmy.
BTW povedlo se mi najít jednu fotku, na které Magaly Solier sice není vidět do tváře, ale je i přesto velmi zajímavá ;)

DÍVKA Z TITULNÍ STRANY (Cover Girl, r.Charles Vidor, USA 1944)
Poklad filmových archivů se zhmotnil na VELKÉM PLÁTNĚ. Digitálně restaurovaný originální tříbarevný negativ. Poskytne vám všechno, co očekáváte od klasického muzikálu. Mužného talentovaného tanečníka (Gene Kelly), krásnou sexy talentovanou tanečnici (Rita Hayworth) a jejich zábavného kamaráda (Phil Silvers), který občas legračně upadne.
V tomhle filmu se dočkáme i ženského komického protějšku - nádherně cynické módní manažerky (Eve Arden, můžete si vzpomenout na její ředitelku školy v Pomádě) a zápletky se ztracenou láskou, která je jak vystřižená z Pytlákovy schovanky. A celé je to vtipné a krásné a skvělé. Vždyť se taky psal rok 1944, jeden z nejkrásnějších let lidské historie. A jaké krásné trikové scény se tehdy dělaly!!! (Ale ten Billy Idol k tomu v původní verzi nehraje, nebojte, tehdy ještě postmoderna nebyla post.)

STARÝ BLÁZEN, KTERÝ POHNUL HOROU (Yugong Yishan, r.Joanna Vasquez Arong, Čína 2008)
Filipínská režisérka Joanna Vasquez Arong žije od roku 2002 v Pekingu, kam se přestěhovala asi ze stejných důvodů, ze kterých se v prvních letech po revoluci stahovali do Prahy umělci a dobrodruzi ze Západu. A od té doby "mapuje" bující (hlavně) noční život v obrovském městě, kde se střetává totalitní svázanost, bující svoboda a bezohledný polostátní kapitalismus. Ve svém celovečerním debutu Neo-Lounge, který měl světovou premiéru před dvěma lety ve Varech, se věnovala několikaletému sledování osudů návštěvníků stejnojmenného baru (převážně cizinci, ale i představitelé nové Číny - mladí podnikatelé, homosexuálové, umělci), potažmo tomu, co je na současné Číně tak zajímavé a lákavé. Ve filmu uvedeném letos se přesunula do hudebního klubu, jehož entuziastický majitel dává příležitost novým hudebním talentům (každý večer u něj koncertuje někdo jiný, pokaždé jde o potenciální OBJEV), například skupině mísící heavy metal s tradiční čínskou lidovou hudbou. Celý příběh je zarámován pověstí z Maovy Rudé knížky (od něho taky název filmu). Je potřeba říct, že režisérčiny filmy jsou zajímavé spíš z pohledu sociologického než filmařského, ale zajímavé jsou nepochybně. Na celé nové Číně tak, jak ji ve svých filmech ukazuje, je zvláštní její pomíjivost, nebo spíš těkavost. V Číně (resp. v Pekingu) sice na jednu stranu slábne ideologický dozor, což způsobuje překotné bujení nejrůznějších subkultur a projevů svobody obecně, zároveň však taky bují podivná čínská forma kapitalismu, která má tendenci všechno menšinové tak nějak mimochodem hubit. Můžeme tak vidět mizení celých čtvrtí, ať už kvůli stavbě hotelů, kancelářských budov, nebo třeba stadionů kvůli olympiádě. Stará Čína mizí a s ní sice i část nesvobody, ale taky to málo, co zbylo z kořenů jejích obyvatel. Teď mě napadá, že se stejným tématem zabývá i deset let starý hraný film Čínská lázeň. Od té doby to zdá se jen nabralo na obrátkách.

NEŽ TO ZAČNE BOLET (Do bolu, r.Marcin Koszałka, Polsko 2008)
Dialog třiapadesátiletého psychiatra a jeho přiměřeně staré matky na téma synovy nové a samozřejmě naprosto nevhodné přítelkyně. Je to občas vtipné, občas smutné, ve výsledku smířlivé a celkem zapomenutelné. Film na festivalu získal Zvláštní uznání v kategorii dokumentární film do 30 minut.

Osobnější odstavec: Letos jsem, jako každý rok, měla v plánu chodit co nejvíc na dokumenty. Ale zjistila jsem, že můj zájem o dokumentární tvorbu buď nějak ochabl, nebo byl saturován účastí na posledním ročníku jihlavského festivalu, každopádně výše popsané filmy zůstaly jedinými dokumenty mých letošních Varů.
Pokud chcete ve Varech sledovat soutěž dokumentárních filmů, počítejte se dvěma jistotami. Jednak s návštěvou kina Čas, které je od loňska krásně zrekonstruované, ale zároveň pojme míň lidí (a špatně - letos "díky" báru ve foyeu etrémně špatně - se tam čeká na vstup bez lístku), a pak taky s úvodem Martiny Vrbové, která byla k této sekci před dvěma lety tak nějak přidělena, asi proto, že se u dokumentů hůř vypráví děj a taky tolik nevadí, když prozradíte pointu předem. Aby bylo jasno, tato dáma sluje čestným titulem nejhorší festivalové uvaděčky, dokonce jsem byla před pár lety svědkem jejího vytleskání/vypískání při úvodu ve Velkém sále.
A ještě k velkému spánku. Po těchto čtyřech filmech jsem se odebrala na hotel, trochu se natáhnout před večerními projekcemi. Ulehla jsem něco po šesté a vzbudila jsem se zhruba po dvanácti hodinách, zrovna včas na ranní rezervaci lístků. No asi je to ve výsledku lepší, než spát přímo v kinosále, rozhodně pohodlnější. Ale zároveň tak trochu zahanbující.