JEHO BRATR (Son frère, r. Patrice Chéreau, Francie 2003) Poslední Chéreau. Karlovarské Divadlo, pochmurné a poloprázdné. Film, u něhož mi došlo, že Chéreau je asi dost velkým vzorem pro Ozona (srov. Čas, který zbývá/Le Temps qui reste z roku 2005). festivalové stránky filmu
NESPRÁVNÝ RŮŽENEC (Uzak İhtimal, r. Mahmut Fazil Coşkun, Turecko 2009) Film, který byl krásný, nenápadný, ale velmi rychle vyšuměl. Kdybych se nekoukla na oficiální stránky, tak si na něj po tom roce a půl vůbec nevzpomenu. festivalové stránky filmu
VÝPRODEJ! (Sell Out!, r. Yeo Joon Han, Malajsie 2008) Není lepšího zakončení festivalu, než zajít na film, který vám už od prvního pohledu do katalogu učaroval. A na jehož každou ze tří projekci jste si sehnali lístek. Ale dvakrát vám to nevyšlo, až teď, nakonec, na nejposlednější chvíli. Svatý Grál byl nalezen, a to ještě navíc v dekadentním prostředí Richmondu. Tento film se naopak nesmazatelně vypálil do mých mozkových buněk, do mých sítnic a do všech orgánů, kam se tak obvykle audiovizuální zážitky vypalují. Nebudu vám nic prozrazovat, prostě si to musíte sehnat a stát se zasvěcenými. Satira na marnou snahu o uměleckou svobodu, mediální svět, korporátní přístup k angličtině a hlavně písně a humor. Pro představu:
ŠIROCE OTEVŘENÉ OČI (Einaym pkuhot, r. Haim Tabakman, Izrael/Francie/Německo 2009) Zobrazení uzavřené jeruzalémské ortodoxní komunity, pevně svázané pravidly. Aaron má košer řeznictví, ženu Rivku, se kterou má sex přesně v ty správné dny, sice s láskou, ale bez vášně. Pravidelně diskutuje v synagoze o otázkách víry, o pokušení a jeho přemáhání. Až se jednoho dne objeví mladý student Ezri, který je v Jeruzalémě nový, hledá ješivu a jednoho svého přítele. Aaron krásného Ezriho zaměstná, nechá ho bydlet v komůrce nad obchodem a uplatňuje v praxi svou teorii, že se před pokušením nemáme schovávat, ale naopak cvičit svou víru tím, že ho aktivně přemáháme. A toto aktivní přemáhání Aarona dovede nejen k vášnivému vztahu s Ezrim, ale i na pokraj sebezničení. Film Široce otevřené oči není primárně o homosexualitě, ale spíš o porušení pravidel ve společnosti, která je na dodržování pravidel postavená. Vždyť Aaron se dostane do úplně stejné situace, jako dívka, která ač zasnoubená stýká se z lásky s jistým mladým obchodníkem, kterému jde Aaron paradoxně ještě jako spořádaný člen komunity spolu s rabínem promluvit do duše. A stejně jako podlehne tlaku komunity mladý zamilovaný pár, podlehne mu nakonec i Aaron. Vzplanutí k Ezrimu pro něj nepředstavuje zkoušku orientace, mužnosti, ale zkoušku víry. Sám Ezri vlastně ve filmu nemá žádnou osobnost, žádný charakter, je prostě vtělená svůdnost. I jeho jediný koníček - kresba portrétů - naznačuje, že je tu spíš jako odraz, zrcadlo tužeb ostatních lidí. Čistě subjektivně mě uchvátilo zobrazení vášně v tomhle filmu, která navíc propuká mezi dvěma (různě) krásnými muži, na pozadí klidné a zcela nevášnivé společnosti, krajiny... Na fotce vidíte pana režiséra obklopeného herci na festivalu v Cannes. Vlevo Ran Danker (Ezri), vpravo Zohar Strauss (Aaron).
FISH TANK (r. Andrea Arnold, Velká Británie 2009) Všechno faktické, co bych o filmu napsala, si můžete přečíst tady, výstižnou recenzi s nejbizarnějším možným titulkem pak zde. Nevím, možná jsem letos obecně neměla náladu na realismus. A i když je Fish Tank ve své škatulce moc dobrý film, nějak mě to nevzalo. Asi nepotřebuju sedět dvě hodiny na filmu, který mě informuje, že na světě žijí i lidé neuhlazení, nespořádaní, děti z dysfunkčních rodin. Že i slovy nenávidím tě můžete vyjádřit lásku. Prostě to vím i bez toho. Ale ne, tyhle filmy do festivalového programu určitě patří, a tím víc, pokud jsou jako Fish Tank i dobře natočené a končí mírným happyendem v mezích zákona. Ale řekněte, co to v tom Cannes měli za porotu, když dala svou cenu napůl tomuhle filmu a korejské Žízni. Tam to muselo být samý schizofrenik!
TANEČNÍK SESHORA (The Dancer Upstairs, r. John Malkovich, Španělsko/USA 2002) Vejdete do velkého sálu, sednete si do první řady hned před mikrofon a užíváte si přítomnosti Marka Ebena, nejlepší festivalové překladatelky, představitelky hlavní ženské role Laury Morante a pak samotného Johna Malkoviche. Zapomínáte na poznatek z předešlého dne, totiž že je to jen obyčejný kluk ze středozápadu, který se nerad fotí, tajíte dech a fotíte a fotíte... A pak nastane samotný film a vy zjistíte, že pan Malkovich je mimo jiné i velmi schopný režisér, který se navíc vyhýbá hereckému nešvaru zpracovávat velká osobní témata, a to i v případě debutu!!! Tanečník seshora mi v mnohém připomněl korejské Vzpomínky na vraha - na půdorysu detektivky se dotýká obecných problémů jihoamerických "demokracií", otázky, jestli nedokonalost demokracie opravňuje k masovému násilí a k terorismu. Jak pronáší detektiv Agustín Rejas: "to, že prezident beztrestně przní malé holčičky, ještě neznamená, že budu pochybovat o demokracii." Film je rozhodně dobře napsaný (pochvala scenáristovi za adaptaci vlastního románu - dotyčný se navíc jmenuje Nicholas Shakespeare!!!) a dobře zrežírovaný. Což dokazuje vedení herců, hlavně Javiera Bardema, který ač vybaven knírem konečně přesvědčil vedle sedící kolegyni Z, že je vážně fešák! A ke všem kladům je ve filmu výborně použitá All Along the Watchtower. A Alberto Iglesias udělal moc dobrou hudbu. No už nechám vychvalování, ale to je taková radost, když nějaká sympatická hvězda přijede uvést film a ten film je navíc moc dobrý!
HLEDÁ SE LÁSKA (Love at Large, r. Alan Rudolph, USA 1990) Pocta Alanu Rudolphovi, uvedená v rámci Fóra nezávislých, mě nijak zvlášť nelákala. Tento film jsem zvolila proto, že se mi nechtělo trávit čas v tlačenici na Banderase. Ztrávila jsem tak za odměnu velmi příjemnou hodinu čekání na akreditace hovorem s velmi slibnými mladými režiséry Janem Buštou a Jindřichem Filou. Dobře si ta jména zapamatujte, ještě o nich v budoucnu uslyšíte! Film uvedl sám pan režisér a jeho úvodní věta: "Hello, I'm drunk, how are you?" silně navnadila na diskusi po filmu. Film samotný byl naprosto úžasná romantická komedie ve stylu filmu noir, s nedostižným Tomem Berengerem v hlavní roli a s ještěcelkemvlasatým Neilem Youngem v důležité roli vedlejší. Po projekci nám pan režisér vysvětlil, že jeho filmy nikdo nemá rád, čemuž se ani nediví, že byl Tom Berenger naprosto úžasný, ale k tomu šílenému akcentu ho pan režisér nikterak nenutil, vymyslel si ho sám! Taky nám celkem vtipně a velmi komplikovaně vysvětloval, jak shání peníze na své filmy. Pana režiséra taky poněkud zmátlo, že byl film promítán z belgické distribuční kopie (kterou poznáte podle dvojích titulků - francouzských a nizozemských), což ho vedlo k úvaze, že asi existuje jen jedna kopie, která putovala celou Evropou a proto jsou tam titulky v tolika jazycích. Abych to nějak smyslupně a koherentně shrnula, Love at Large je film, který budu hledět znova vidět. A na závěr si ještě dáme pana režiséra:
KRÁLOVNA MARGOT (La reine Margot, r. Patrice Chéreau, Francie/Itálie/Německo 1994) Konečně jsem dohnala tento veliký rest - legendární film m.j. o bartolomějské noci, který na velkém plátně Velkého sálu obzvláště vynikl. Nějak se mi o něm nechce nic psát, jelikož kdo jste ho viděli, víte, kdo jste ho neviděli, musíte to určitě napravit. Zajímavé je, že velmi podobnou "metodu" použil režisér i o čtyři roky později k zobrazení "malých dějin", ve filmu Kdo mě má rád, pojede vlakem (kde ještě navíc hrají až na výjimky ti stejní herci).
CIKÁNI (r. Karel Anton, Československo 1921) Debut režiséra Karla Antona, který ve zvukové éře tvořil hlavně v cizině (Francie, později Německo), tím pádem u nás jeho filmy nejsou příliš známé, snad s výjimkou Tonky Šibenice. Uvedení restaurované kopie Cikánů z roku 2000 bylo velmi příhodně umístěno do karlovarského divadla a zahájeno krátkou přednáškou Mgr. Blaženy Urgošíkové, která se v NFA na restaurování podílela. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že se restaurátorům povedlo podle dobových záznamů rekonstruovat barevné tónování jednotlivých částí filmu a že během zadržení štábu při natáčení v Benátkách snědl kameraman Kopřiva ostatním svačinu. No a pak nastal film, navíc s velmi dobrým živým klavírním doprovodem. A musím uznat, že Antonův debut dosahuje tehdejších světových kvalit. Je vidět, že na tom pracoval opravdu dlouho (údajně vzniklo přes dvacet verzí scénáře) a že měl k dispozici jek výborný štáb, tak dostatek prostředků. Prolog se (pravda bez povolení) natáčel přímo v Benátkách, zbytek v okolí Kokořína. Velmi zajímavá je role pozdějšího čelního představitele bodrých tatíků Theodora Pištěka, který v Cikánech hraje démonicky svůdného hraběte.
O ELLY (Darbareye Elly, r. Asghar Farhadi, Írán 2009) Íránská variace na Antonioniho Dobrodružství, oceněná na letošním Berlinále Stříbrným medvědem za režii. Tři manželské páry se spolu s dětmi, bratrem jedné z žen a vychovatelkou malých dětí vydají na víkend k moři. Kromě rekreace je cílem výpravy dát dohromady milou nezadanou vychovatelku Elly s čerstvě rozvedeným Ahmadem, který přijel na týden domů za sestrou. Všechno probíhá klidně, v mile přátelském žertování až do chvíle, kdy se jedno z dětí málem utopí a Elly zmizí. Ukazuje se, že jak Elly, tak její přítelkyně Sepideh (Ahmadova sestra) ledacos tajily... A i když se nakonec ukáže, že oním strašným tajemstvím je Ellyin snoubenec, se kterým se už víc než rok snažila rozejít, dokáže si film udržet zájem nás středoevropských nevěřících psů až do smutného konce. Nejen formálně zajímavá výpověď o íránských třicátnících. Trochu mi přeběhl mráz po zádech při úvodních a závěrečných titulcích, v nichž režisér vzývá Boha a velikého Alláha... Nicméně na diskuzi po filmu nebyl čas (i když režisér byl k dispozici), jelikož jsme s drahou kolegyní L běžely na Masterclass Johna Malkoviche.
JOHN MALKOVICH - MASTERCLASS Události, které jsou zvány masterclass, se v rámci festivalů většinou smrsknou na více či méně vřelé setkání hvězdy s fanoušky. A tato se tomu nijak nevymykala. Moderoval ji, jako ostatně všechny tyto události v posledních letech, Tomáš Baldýnský. Jako tradičně byl sebevědomý a pokoušel se být vtipný. Kolegyně L to shrnula slovy: "Je pohotový, je to profesionál a je to kokot." A nám nezbývá, než souhlasit. A nyní již předáme slovo panu Malkovichovi: - Produkovat filmy, to je jako probudit se v pokoji plném sraček. Vstanete a jdete chodbou plnou sraček do koupelny, abyste se umyli. Pustíte sprchu a z ní na vás tečou další sračky! Ale vlastně je to celkem v pohodě. Pokud máte rád sračky. Což já zjevně mám. - Moji nejoblíbenější režiséři? No rozhodně Spike Jonez, Charlie Kaufman... No a z filmů se mi v poslední době líbil Let the right one in. Taky Napoleon Dynamite, podle mě jeden z nejlepších amerických filmů. Chtěl bych vidět Pařbu ve Vegas (v originále Hangover), s tím mám velké zkušenosti (smích). - Víte já jsem veliký fanda neúspěchů. To je dobrá věc pro život. Je to důkaz, že jste se aspoň o něco pokusili. - Vlastně nemám moc velké umělecké ambice jako tvůrce. Prostě dělám filmy, o kterých jsem si jistý, že je nikdo jiný nechce dělat. - Už dlouho uvažuju o zfilmování Murakamiho Norského dřeva, ale je to hodně těžký autor pro adaptování. Stejně jako třeba Faulkner nebo Marquez. I když scenárista mého prvního filmu teď adaptoval Kafku na pobřeží, takže bych to možná mohl udělat s ním. - Nemám moc rád tu ztrátu soukromí. Ale beru to jako daň za to, že dělám co mě baví. Když něco děláte, vždycky za to musíte zaplatit cenu. A platíte znova a znova a znova a znova (smutný úsměv). - Nechápu, proč mě pořád lidi chtějí fotit. Vyjdu na ulici a slyším jen cvak cvak cvak cvak. Vždyť je to šílené plýtvání filmem...nebo vlastně gigabyty. - Připadám si, že jsem člověk, který jezdí po světě a předstírá, že je John Malkovich. Sám se necítím jako veřejná osoba. Jsem pořád ten malý kluk ze středozápadu, který touží objevovat svět. - Už jsem měl v plánu do Varů přijet několikrát, chtěl jsem tu třeba uvést Přízračný svět, který jsem produkoval, ale nikdy mi to nevyšlo. Až letos. Navíc jsem už v Karlových Varech párkrát byl a líbí se mi tu. Kromě toho se rád setkávám s lidmi, takhle neoficiálně. Baví mě poslouchat jejich dotazy a názory. - Rád produkuju dokumenty, hrozně rád se na ně dívám, protože jsem hrozně zvědavý. Vlastně vůbec nechápu, proč na dokumenty chodí tak málo lidí. vyslechla a zapsala VSH
Musím říct, že setkání s panem Malkovichem bylo velmi příjemné. A překvapivé. Protože on je opravdu nefalšovaně plachý a dost rezervovaný, ale zároveň milý a srdečný. Zvláštní kombinace. O to víc mi ho bylo líto, když na něj druhý den ve Velkém sále mířily všechny ty pohledy a fotily ho všechny ty fotoaparáty (včetně mého...). Zajímavé bylo i prostředí Lázní I, ve kterých se dříve konávaly VIP party, pak v přímém důsledku tohoto jednoho léta vyhořely, pak je jen nějak částečně zrekonstruovali, loni se v dolní části usídlil Vodafon se svou kavárnou a letos se v horním sále, v prostředí velmi dekadentním, konal Malkovich. Někdo by měl v Lázních I natočit film. Třeba remake Loni v Marienbadu, nebo tak něco.
OKAMŽIK VZKŘÍŠENÍ (Adam Resurrected, r. Paul Schrader, Německo/Izrael/USA 2008) Adam Stein (Jeff Goldblum) se léčí v jakémsi podivném sanatoriu pro přeživší kdesi v izraelské poušti. Je okouzlující, umí dělat mnohé triky (dokáže si například vyvolat masivní krvácení), občas uteče, ale po prvním excesu je vždy přivezen zpátky. Kdysi byl nejpopulárnějším německým bavičem a kouzelníkem, pak dělal kariéru jako pes velitele koncentračního tábora (Willem Dafoe), díky čemuž přežil, zdědil velitelův nezanedbatelný majetek, ale zároveň ztratil úctu mnohých lidí, v čele se svou dcerou. Možné vykoupení přijde s novým pacientem ústavu - chlapcem, který sám sebe považuje za psa. Nevím, kde se vzala moje netečnoost k tomuhle filmu, který přitom z každého záběru křičí, že je velký, vážný a důležitý. Ani si nedokážu vzpomenout na žádnou chybu. Možná jen trochu moc rozházený rytmus, ve kterém jsem nenašla řád. Možná za to mohla únava. Nevím. Každopádně Goldblumův výkon byl tak dobrý, že jsem ani nemyslela na Mouchu (mé největší filmové trauma)!
SLEPÉ PRASE CHCE LÉTAT (Babi buta yang ingin terbang, r. Edwin, Indonésie 2008) Podle režiséra film o těžkém údělu čínské menšiny v Indonésii, podle mě velmi podlý způsob, jak naočkovat diváky touto písní: Píseň, ve filmu nespočtukrát zpívanou slepým zubařem, si nevinné oběti byly proti své vůli nuceny prozpěvovat po celý zbytek festivalu. Stačilo jet ráno autobusem F1 a hned jste slyšeli, kolik v něm jede zasažených. Abych nebyla nespravedlivá, ještě je ve filmu k vidění soulož již výše zmíněného zubaře s dvěma muži (jeden ho bere od zadu, druhý se nechá kouřit), což zubař pravděpodobně podstupuje proto, aby dostal svou milenku do televize (kde dotyčná performuje...hádejte!...no přece I just called to say I love you...). Ještě jsou ve filmu k vidění dvě šikanované děti, které spolu asi časem začnou chodit a jedno prase samotinké v poli, které je asi slepé a asi chce létat, ale není to na něm takhle zvenku vidět.
KYSLÍK (Kislorod, r. Ivan Vyrypajev, Rusko 2009) Druhý film známého ruského divadelníka a dramatika, zfilmovaná verze jeho vlastní divadelní hry. Formálně podobné České RAPublice - film je tvořený (tuším) dvanácti tracky, které střídavě performují dva rozhlasoví spíkři a které se vždycky nějak dotýkají života jejich dvojníků Saši z velkého města (Karolina Gruszka) a Saši z malého města (Alexej Filimonov), jejich lásky a jejich životních peripetií, které jsou navíc spojeny s desaterem přikázání a s důležitostí kyslíku. Snesitelně filosofující a netrapně cool a svěží film sympatických tvůrců, dobrá hudba a výborný životabudič v tomto jinak filmově spíš podprůměrném dni.
NEJSEM TVŮJ PŘÍTEL (Nem vagyok a barátod, r. György Pálfi, Maďarsko 2009) Soutěžní film, který díky předchozím režisérovým filmům Škyt a především až trochu nekriticky vychvalované Taxidermii, vyvolával asi největší očekávání. Dokumentární "předfilm", zobrazující složité předivo nelítostných vztahů v mateřské školce, působil slibně. Některé ženy v publiku sice přítomnost dětiček na plátně ponoukala k hlasitému vykřikování slov JEZUSKOTE, JEZYSMRJA a podobně, což ve mně vyvolávalo touhu po nějaké obzvláště náhlé krvavé scéné, která by ony ženštiny vykázala do patřičných mezí. Po předfilmu však následoval typický festivalový film, který nám na partě neherců demonstroval citovou vyprázdněnost současného vekoměsta. Celkem chápu, že se Pálfy rozhodl natočit tuhle improvizovanou věc. Jednak si zkusil něco nového (v rámci své filmografie) a pak taky mohl natočit film s minimem nákladů. A dokonce to není film vyloženě špatný, ale jen a pouze nezajímavý, nepřínosný a zbytečný. A taky nechápu, proč si někteří tvůrci, kritici a diváci myslí, že film zobrazující dolních deset tisíc vypovídá o společnosti nějak pravdivěji, než film o horních deseti tisících.
