44.IFFKV - Den druhý, sobota 4.7.

Vstávání před sedmou a poměrně neúspěšná sms rezervace (dva lístky z pěti). Snad abych si to vynahradila, stihla jsem za sobotu celých 6 filmů.

GIGANTE (Gigant, r. Adrián Biniez, Uruguay 2009)

Režisérův celovečerní debut, za který si vysloužil Stříbrného medvěda z letošního Berlinále (ex aequo s německým filmem Alle Anderen). Taková cudná a něžná variace na Někdo se dívá... Noční hlídač v supermarketu Jara se prostřednictvím záběrů bezpečnostních kamer zamiluje do mladé a trochu nemotorné uklízečky Julie. V titulní roli Horácio Camandule (první role v celovečerním filmu) - navenek drsný obr (přivydělává si jako vyhazovač v klubu, poslouchá heavy metal a je to vážně kus chlapa), uvnitř ale plachý a citlivý medvídek. Film s minimem dialogů a dlouhými záběry - v první třetině sledujeme v podstatě jen Jara a jeho denní rutinu, později se sice kamera dostane i do ulic, ale jen proto, abychom pro změnu sledovali denní rutinu Julie, kterou se Jaro rozhodl ve volných chvílích sledovat (a fungovat tak trochu jako její strážný anděl). Moc dobře napsané, natočené, nevtíravě přimíchané sociální motivy, happyend (ale nebojte, intelektuálové, je to takový indie festivalový happyend). Příjemný začátek dne, velmi povedený festivalový film. (na fotce zleva představitel Jara držící představitelku Julie a pan režisér)

ODTUD AŽ NA VĚČNOST (From Here to Eternity, r. Fred Zinneman, USA 1953)

Tak je to ve Varech vždycky. Člověk se těší na novinky a nakonec ho stejně nejvíc dostane nějaká ta stará klasika. Tato konkrétní se odehrává v roce 1941 na havajské vojenské základně, před útokem na Pearl Harbour, kdy jak se zdá jedinou starostí vojáků bylo sehnat pěknou holku, případně šance na vítězství v armádním mistrovství v boxu. Ovšem taky to byla doba, kdy muži byli skutečně mužní, ženy měly postavu přesýpacích hodin a hlavně smysl pro čest a povinnost byl nadevše (i nad lásku). Dalo by se namítnout, že se film svou kritikou v mezích zákona vlastně dopouští až nepěkné adorace americké armády (neschopný velitel tolerující šikanu je nadřízenými potrestán), ale filmu, kde jsou takovéto scény, člověk odpustí všechno.
A taky je to film, na kterém jsem pochopila přitažlivost Burta Lancastera. A taky tam hraje TA (zatracená - modří už vědí) Donna Reedová. A to dokonce lehkou děvu!

PORANĚNÝ ČLOVĚK (L'homme blessé, r. Patrice Chéreau, Francie 1983)

Člověk míní a festival mění. Původně jsem na sekci věnovanou Patrici Chéreauovi neměla v plánu jít vůbec, ale tenhle film se mi časově hodil do programu. No nakonec jsem viděla skoro všechny "sekční" filmy. Tuto projekci, kromě samotného pana režiséra, uváděla hrdinka jedné z reklamních znělek a taky asi hlavní tvář karlovarského festivalu Eva Zaoralová. Skoro bych řekla, že její extatický úvod udělal filmu medvědí službu, ale na druhou stranu Poraněný člověk patří mezi filmy, které buď přijmete nebo vás úplně minou. A to bez ohledu na paní Zaoralovou. Pan režisér řekl to, co jsme si už ostatně přečetli v katalogu a v článku k filmu a tak vůbec všude možně - totiž že film považuje díky osobnímu tématu za svůj faktický debut, i když před ním natočil dva jiné celovečerní filmy. Asi je zbytečné se nějak podrobněji rozepisovat o příběhu nešťastné a nikdy neukojené vášně a touhy (týká se nejen mladíka v hlavní roli, ale vlastně všech postav), odehrávajícím se v temném homosexuálním polosvětě. Stačí říct, že pokud máte rádi Fassbindera, mělo by se vám to líbit.

TAM, KDE JSME JEŠTĚ NIKDY NEBYLI (Dai wo qu yuan fang, r. Fu Tien-yu, Taiwan 2009)

Celkem pěkný a zajímavý debut o barvoslepé dívce z takové zábavně disfunkční rodiny (otec alkoholik občas legračně upadne, babička všechny nevybíravě sekýruje, matka zmizela kdovíkam), jejíž jedinou oporou je homosexuální bratránek. A ten, aby ji potěšil, vymyslí si ostrov, kde jsou všichni barvoslepí jako ona, a kde se na ni nikdo nebude dívat skrz prsty. Ale jak dospívají, oba se musí rozhodnout, jestli žít ve snu, nebo se přizpůsobit ubíjejícímu okolí. Z filmu jsem si odnesla drobnou nevraživost na tvůrce anotace, který sliboval obrazové hrátky motivované hrdinčinou vadou (které se nekonaly) a krom toho i pocit, že všechny Taiwanské filmy jsou tak nějak specificky barevné. Neví někdo, čím to je?

SESTRY NA CESTĚ (Jee-geum E-dae-ro-ga Jo-a-yo, r. Boo Ji-young, Jižní Korea 2009)

Zábavný úvod vysokého pána z Fóra nezávislých, který nám spolu s režisérkou uspořádal improvizovaný kurz korejštiny. Sice mi trochu zkalilo nadšení, když jsem v tomto muži později identifikovala mého neoblíbence z Odvážných palců Sašu Michailidise, ale co, nikdo není dokonalý.

Korejská roadmovie, ve které dvě odcizené sestry (starší svobodná matka, pracující v obchodě s rybami, mladší úspěšná asistentka žijící v Soulu, trpící traumatem z toho, že nepoznala svého otce) vyráží hledat někoho, kdo byl vlastně celý život s nimi. Po cestě se pije, bourá, řeší se traumata a křivdy a pojídají se syrové chobotnice. Rozuzlení je sice trochu Cimrmanovské (dívčin zmizelý otec byl ve skutečnosti celý život s ní - v podobě trochu výstřední tetičky), ale osobně jsem s ním (narozdíl od většiny diváků - hlavně ti dva cca třináctiletí hoši za mnou si rozšířili obzor asi víc, než chtěli) neměla problém. Sice asi nejslabší film dne, ale pořád nadprůměrný.

ŽÍZEŇ (Bakjwi, r. Park Chan-wook, Jižní Korea 2009)

Novinka "kultovního" režiséra, známého u nás především díky tzv. trilogii pomsty (Sympathy for Mr.Vengeance, OldBoy, Nebohá paní Pomsta), pro mě spolu s Matkou nejočekávanější film festivalu. Stejně jako ve výše zmíněné trilogii se režisér zabývá hříchem a vykoupením, tentokrát z hororových pozic.

Film je atmosferický, děsivý, typicky korejsky tělesný a ďábelsky vtipný. V hlavní roli katolického kněze a upíra výborný Song Kang-ho, můj oblíbenec z filmu Vzpomínky na vraha. Přes všechny klady pro mě ale byla Žízeň spíš zklamání. Asi tak v poslední třetině začne ztrácet rytmus, celé se to nějak rozpadá, rozlézá a vleče. Na druhou stranu je možné, že mi takhle kolem jedné ráno už chyběla potřebná koncentrace. Takže Žízeň nezavrhuji a rozhodně se na ni při nejbližší příležitosti podívám znova. Mimochodem pořád nemůžu pochopit tu Cennu poroty z Cannes. Ne že bych to filmu nepřála, naopak, ale nějak mě ten fakt zároveň baví a udivuje.