The Rocky Party (19.2. 2011)

Rocky se Rockym sešel. A taky se sešla Lenka s Veronikou. Kdysi na gymnasiu. A pak se scházely na vysoké a schází se dodnes. A teď se rozhodly oslavit narozeniny. Společně. A tematicky. Téma bylo filmový Rocky. Ať už jistý sportovec, který symbolizuje odhodlání oslavenkyň vstávat znova a znova, i když byly nespočtukráte knockoutovány osudem. A nebo jistý experiment šíleného doktora, který má dát najevo, že obě děvy jsou divné. Queer. Ale mají se rády. A rádi je mají kupodivu i někteří jiní lidé, kteří nejen že se dostavili na nejodlehlejší místo Brna, ale dokonce se i nastrojili a nalíčili ve stylu neslučitelném s nenápadnou cestou MHD!

 

 

 

 

A pokud jste navnaděni, vyděšeni nebo jinak výrazně intelektuálně podrážděni, můžete si prohlédnout další fotografie přímo na Picase.

44.IFFKV - Den devátý, sobota 11.7.

JEHO BRATR (Son frère, r. Patrice Chéreau, Francie 2003)

Poslední Chéreau. Karlovarské Divadlo, pochmurné a poloprázdné. Film, u něhož mi došlo, že Chéreau je asi dost velkým vzorem pro Ozona (srov. Čas, který zbývá/Le Temps qui reste z roku 2005).
festivalové stránky filmu

NESPRÁVNÝ RŮŽENEC (Uzak İhtimal, r. Mahmut Fazil Coşkun, Turecko 2009)
Film, který byl krásný, nenápadný, ale velmi rychle vyšuměl. Kdybych se nekoukla na oficiální stránky, tak si na něj po tom roce a půl vůbec nevzpomenu.
festivalové stránky filmu

VÝPRODEJ! (Sell Out!, r. Yeo Joon Han, Malajsie 2008)
Není lepšího zakončení festivalu, než zajít na film, který vám už od prvního pohledu do katalogu učaroval. A na jehož každou ze tří projekci jste si sehnali lístek. Ale dvakrát vám to nevyšlo, až teď, nakonec, na nejposlednější chvíli. Svatý Grál byl nalezen, a to ještě navíc v dekadentním prostředí Richmondu. Tento film se naopak nesmazatelně vypálil do mých mozkových buněk, do mých sítnic a do všech orgánů, kam se tak obvykle audiovizuální zážitky vypalují. Nebudu vám nic prozrazovat, prostě si to musíte sehnat a stát se zasvěcenými. Satira na marnou snahu o uměleckou svobodu, mediální svět, korporátní přístup k angličtině a hlavně písně a humor. Pro představu:


festivalové stránky filmu


POZNÁMKA: Na tomto příspěvku je zajímavé, že ač byl rozepsán 5.8. 2009, dopsán byl 16.2. 2011.

44.IFFKV - Den osmý, pátek 10.7.

ŠIROCE OTEVŘENÉ OČI (Einaym pkuhot, r. Haim Tabakman, Izrael/Francie/Německo 2009)
Zobrazení uzavřené jeruzalémské ortodoxní komunity, pevně svázané pravidly.
Aaron má košer řeznictví, ženu Rivku, se kterou má sex přesně v ty správné dny, sice s láskou, ale bez vášně. Pravidelně diskutuje v synagoze o otázkách víry, o pokušení a jeho přemáhání. Až se jednoho dne objeví mladý student Ezri, který je v Jeruzalémě nový, hledá ješivu a jednoho svého přítele. Aaron krásného Ezriho zaměstná, nechá ho bydlet v komůrce nad obchodem a uplatňuje v praxi svou teorii, že se před pokušením nemáme schovávat, ale naopak cvičit svou víru tím, že ho aktivně přemáháme. A toto aktivní přemáhání Aarona dovede nejen k vášnivému vztahu s Ezrim, ale i na pokraj sebezničení.
Film Široce otevřené oči není primárně o homosexualitě, ale spíš o porušení pravidel ve společnosti, která je na dodržování pravidel postavená. Vždyť Aaron se dostane do úplně stejné situace, jako dívka, která ač zasnoubená stýká se z lásky s jistým mladým obchodníkem, kterému jde Aaron paradoxně ještě jako spořádaný člen komunity spolu s rabínem promluvit do duše. A stejně jako podlehne tlaku komunity mladý zamilovaný pár, podlehne mu nakonec i Aaron. Vzplanutí k Ezrimu pro něj nepředstavuje zkoušku orientace, mužnosti, ale zkoušku víry. Sám Ezri vlastně ve filmu nemá žádnou osobnost, žádný charakter, je prostě vtělená svůdnost. I jeho jediný koníček - kresba portrétů - naznačuje, že je tu spíš jako odraz, zrcadlo tužeb ostatních lidí.
Čistě subjektivně mě uchvátilo zobrazení vášně v tomhle filmu, která navíc propuká mezi dvěma (různě) krásnými muži, na pozadí klidné a zcela nevášnivé společnosti, krajiny... Na fotce vidíte pana režiséra obklopeného herci na festivalu v Cannes. Vlevo Ran Danker (Ezri), vpravo Zohar Strauss (Aaron).

FISH TANK (r. Andrea Arnold, Velká Británie 2009)
Všechno faktické, co bych o filmu napsala, si můžete přečíst tady, výstižnou recenzi s nejbizarnějším možným titulkem pak zde. Nevím, možná jsem letos obecně neměla náladu na realismus. A i když je Fish Tank ve své škatulce moc dobrý film, nějak mě to nevzalo.
Asi nepotřebuju sedět dvě hodiny na filmu, který mě informuje, že na světě žijí i lidé neuhlazení, nespořádaní, děti z dysfunkčních rodin. Že i slovy nenávidím tě můžete vyjádřit lásku. Prostě to vím i bez toho. Ale ne, tyhle filmy do festivalového programu určitě patří, a tím víc, pokud jsou jako Fish Tank i dobře natočené a končí mírným happyendem v mezích zákona.
Ale řekněte, co to v tom Cannes měli za porotu, když dala svou cenu napůl tomuhle filmu a korejské Žízni. Tam to muselo být samý schizofrenik!

TANEČNÍK SESHORA (The Dancer Upstairs, r. John Malkovich, Španělsko/USA 2002)
Vejdete do velkého sálu, sednete si do první řady hned před mikrofon a užíváte si přítomnosti Marka Ebena, nejlepší festivalové překladatelky, představitelky hlavní ženské role Laury Morante a pak samotného Johna Malkoviche. Zapomínáte na poznatek z předešlého dne, totiž že je to jen obyčejný kluk ze středozápadu, který se nerad fotí, tajíte dech a fotíte a fotíte...
A pak nastane samotný film a vy zjistíte, že pan Malkovich je mimo jiné i velmi schopný režisér, který se navíc vyhýbá hereckému nešvaru zpracovávat velká osobní témata, a to i v případě debutu!!! Tanečník seshora mi v mnohém připomněl korejské Vzpomínky na vraha - na půdorysu detektivky se dotýká obecných problémů jihoamerických "demokracií", otázky, jestli nedokonalost demokracie opravňuje k masovému násilí a k terorismu. Jak pronáší detektiv Agustín Rejas: "to, že prezident beztrestně przní malé holčičky, ještě neznamená, že budu pochybovat o demokracii." Film je rozhodně dobře napsaný (pochvala scenáristovi za adaptaci vlastního románu - dotyčný se navíc jmenuje Nicholas Shakespeare!!!) a dobře zrežírovaný. Což dokazuje vedení herců, hlavně Javiera Bardema, který ač vybaven knírem konečně přesvědčil vedle sedící kolegyni Z, že je vážně fešák! A ke všem kladům je ve filmu výborně použitá All Along the Watchtower. A Alberto Iglesias udělal moc dobrou hudbu. No už nechám vychvalování, ale to je taková radost, když nějaká sympatická hvězda přijede uvést film a ten film je navíc moc dobrý!

HLEDÁ SE LÁSKA (Love at Large, r. Alan Rudolph, USA 1990)
Pocta Alanu Rudolphovi, uvedená v rámci Fóra nezávislých, mě nijak zvlášť nelákala. Tento film jsem zvolila proto, že se mi nechtělo trávit čas v tlačenici na Banderase. Ztrávila jsem tak za odměnu velmi příjemnou hodinu čekání na akreditace hovorem s velmi slibnými mladými režiséry Janem Buštou a Jindřichem Filou. Dobře si ta jména zapamatujte, ještě o nich v budoucnu uslyšíte!
Film uvedl sám pan režisér a jeho úvodní věta: "Hello, I'm drunk, how are you?" silně navnadila na diskusi po filmu. Film samotný byl naprosto úžasná romantická komedie ve stylu filmu noir, s nedostižným Tomem Berengerem v hlavní roli a s ještěcelkemvlasatým Neilem Youngem v důležité roli vedlejší. Po projekci nám pan režisér vysvětlil, že jeho filmy nikdo nemá rád, čemuž se ani nediví, že byl Tom Berenger naprosto úžasný, ale k tomu šílenému akcentu ho pan režisér nikterak nenutil, vymyslel si ho sám! Taky nám celkem vtipně a velmi komplikovaně vysvětloval, jak shání peníze na své filmy. Pana režiséra taky poněkud zmátlo, že byl film promítán z belgické distribuční kopie (kterou poznáte podle dvojích titulků - francouzských a nizozemských), což ho vedlo k úvaze, že asi existuje jen jedna kopie, která putovala celou Evropou a proto jsou tam titulky v tolika jazycích. Abych to nějak smyslupně a koherentně shrnula, Love at Large je film, který budu hledět znova vidět. A na závěr si ještě dáme pana režiséra:

44.IFFKV - Den sedmý, čtvrtek 9.7.

KRÁLOVNA MARGOT (La reine Margot, r. Patrice Chéreau, Francie/Itálie/Německo 1994)
Konečně jsem dohnala tento veliký rest - legendární film m.j. o bartolomějské noci, který na velkém plátně Velkého sálu obzvláště vynikl. Nějak se mi o něm nechce nic psát, jelikož kdo jste ho viděli, víte, kdo jste ho neviděli, musíte to určitě napravit. Zajímavé je, že velmi podobnou "metodu" použil režisér i o čtyři roky později k zobrazení "malých dějin", ve filmu Kdo mě má rád, pojede vlakem (kde ještě navíc hrají až na výjimky ti stejní herci).

CIKÁNI (r. Karel Anton, Československo 1921)
Debut režiséra Karla Antona, který ve zvukové éře tvořil hlavně v cizině (Francie, později Německo), tím pádem u nás jeho filmy nejsou příliš známé, snad s výjimkou Tonky Šibenice. Uvedení restaurované kopie Cikánů z roku 2000 bylo velmi příhodně umístěno do karlovarského divadla a zahájeno krátkou přednáškou Mgr. Blaženy Urgošíkové, která se v NFA na restaurování podílela. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že se restaurátorům povedlo podle dobových záznamů rekonstruovat barevné tónování jednotlivých částí filmu a že během zadržení štábu při natáčení v Benátkách snědl kameraman Kopřiva ostatním svačinu. No a pak nastal film, navíc s velmi dobrým živým klavírním doprovodem. A musím uznat, že Antonův debut dosahuje tehdejších světových kvalit. Je vidět, že na tom pracoval opravdu dlouho (údajně vzniklo přes dvacet verzí scénáře) a že měl k dispozici jek výborný štáb, tak dostatek prostředků. Prolog se (pravda bez povolení) natáčel přímo v Benátkách, zbytek v okolí Kokořína. Velmi zajímavá je role pozdějšího čelního představitele bodrých tatíků Theodora Pištěka, který v Cikánech hraje démonicky svůdného hraběte.

O ELLY (Darbareye Elly, r. Asghar Farhadi, Írán 2009)
Íránská variace na Antonioniho Dobrodružství, oceněná na letošním Berlinále Stříbrným medvědem za režii. Tři manželské páry se spolu s dětmi, bratrem jedné z žen a vychovatelkou malých dětí vydají na víkend k moři. Kromě rekreace je cílem výpravy dát dohromady milou nezadanou vychovatelku Elly s čerstvě rozvedeným Ahmadem, který přijel na týden domů za sestrou. Všechno probíhá klidně, v mile přátelském žertování až do chvíle, kdy se jedno z dětí málem utopí a Elly zmizí. Ukazuje se, že jak Elly, tak její přítelkyně Sepideh (Ahmadova sestra) ledacos tajily... A i když se nakonec ukáže, že oním strašným tajemstvím je Ellyin snoubenec, se kterým se už víc než rok snažila rozejít, dokáže si film udržet zájem nás středoevropských nevěřících psů až do smutného konce. Nejen formálně zajímavá výpověď o íránských třicátnících. Trochu mi přeběhl mráz po zádech při úvodních a závěrečných titulcích, v nichž režisér vzývá Boha a velikého Alláha...
Nicméně na diskuzi po filmu nebyl čas (i když režisér byl k dispozici), jelikož jsme s drahou kolegyní L běžely na Masterclass Johna Malkoviche.

JOHN MALKOVICH - MASTERCLASS
Události, které jsou zvány masterclass, se v rámci festivalů většinou smrsknou na více či méně vřelé setkání hvězdy s fanoušky. A tato se tomu nijak nevymykala. Moderoval ji, jako ostatně všechny tyto události v posledních letech, Tomáš Baldýnský. Jako tradičně byl sebevědomý a pokoušel se být vtipný. Kolegyně L to shrnula slovy: "Je pohotový, je to profesionál a je to kokot." A nám nezbývá, než souhlasit. A nyní již předáme slovo panu Malkovichovi:
- Produkovat filmy, to je jako probudit se v pokoji plném sraček. Vstanete a jdete chodbou plnou sraček do koupelny, abyste se umyli. Pustíte sprchu a z ní na vás tečou další sračky! Ale vlastně je to celkem v pohodě. Pokud máte rád sračky. Což já zjevně mám.
- Moji nejoblíbenější režiséři? No rozhodně Spike Jonez, Charlie Kaufman... No a z filmů se mi v poslední době líbil Let the right one in. Taky Napoleon Dynamite, podle mě jeden z nejlepších amerických filmů. Chtěl bych vidět Pařbu ve Vegas (v originále Hangover), s tím mám velké zkušenosti (smích).
- Víte já jsem veliký fanda neúspěchů. To je dobrá věc pro život. Je to důkaz, že jste se aspoň o něco pokusili.
- Vlastně nemám moc velké umělecké ambice jako tvůrce. Prostě dělám filmy, o kterých jsem si jistý, že je nikdo jiný nechce dělat.
- Už dlouho uvažuju o zfilmování Murakamiho Norského dřeva, ale je to hodně těžký autor pro adaptování. Stejně jako třeba Faulkner nebo Marquez. I když scenárista mého prvního filmu teď adaptoval Kafku na pobřeží, takže bych to možná mohl udělat s ním.
- Nemám moc rád tu ztrátu soukromí. Ale beru to jako daň za to, že dělám co mě baví. Když něco děláte, vždycky za to musíte zaplatit cenu. A platíte znova a znova a znova a znova (smutný úsměv).
- Nechápu, proč mě pořád lidi chtějí fotit. Vyjdu na ulici a slyším jen cvak cvak cvak cvak. Vždyť je to šílené plýtvání filmem...nebo vlastně gigabyty.
- Připadám si, že jsem člověk, který jezdí po světě a předstírá, že je John Malkovich. Sám se necítím jako veřejná osoba. Jsem pořád ten malý kluk ze středozápadu, který touží objevovat svět.
- Už jsem měl v plánu do Varů přijet několikrát, chtěl jsem tu třeba uvést Přízračný svět, který jsem produkoval, ale nikdy mi to nevyšlo. Až letos. Navíc jsem už v Karlových Varech párkrát byl a líbí se mi tu. Kromě toho se rád setkávám s lidmi, takhle neoficiálně. Baví mě poslouchat jejich dotazy a názory.
- Rád produkuju dokumenty, hrozně rád se na ně dívám, protože jsem hrozně zvědavý. Vlastně vůbec nechápu, proč na dokumenty chodí tak málo lidí.
vyslechla a zapsala VSH

Musím říct, že setkání s panem Malkovichem bylo velmi příjemné. A překvapivé. Protože on je opravdu nefalšovaně plachý a dost rezervovaný, ale zároveň milý a srdečný. Zvláštní kombinace. O to víc mi ho bylo líto, když na něj druhý den ve Velkém sále mířily všechny ty pohledy a fotily ho všechny ty fotoaparáty (včetně mého...). Zajímavé bylo i prostředí Lázní I, ve kterých se dříve konávaly VIP party, pak v přímém důsledku tohoto jednoho léta vyhořely, pak je jen nějak částečně zrekonstruovali, loni se v dolní části usídlil Vodafon se svou kavárnou a letos se v horním sále, v prostředí velmi dekadentním, konal Malkovich. Někdo by měl v Lázních I natočit film. Třeba remake Loni v Marienbadu, nebo tak něco.

44.IFFKV - Den šestý, středa 8.7.

OKAMŽIK VZKŘÍŠENÍ (Adam Resurrected, r. Paul Schrader, Německo/Izrael/USA 2008)
Adam Stein (Jeff Goldblum) se léčí v jakémsi podivném sanatoriu pro přeživší kdesi v izraelské poušti. Je okouzlující, umí dělat mnohé triky (dokáže si například vyvolat masivní krvácení), občas uteče, ale po prvním excesu je vždy přivezen zpátky. Kdysi byl nejpopulárnějším německým bavičem a kouzelníkem, pak dělal kariéru jako pes velitele koncentračního tábora (Willem Dafoe), díky čemuž přežil, zdědil velitelův nezanedbatelný majetek, ale zároveň ztratil úctu mnohých lidí, v čele se svou dcerou. Možné vykoupení přijde s novým pacientem ústavu - chlapcem, který sám sebe považuje za psa.
Nevím, kde se vzala moje netečnoost k tomuhle filmu, který přitom z každého záběru křičí, že je velký, vážný a důležitý. Ani si nedokážu vzpomenout na žádnou chybu. Možná jen trochu moc rozházený rytmus, ve kterém jsem nenašla řád. Možná za to mohla únava. Nevím. Každopádně Goldblumův výkon byl tak dobrý, že jsem ani nemyslela na Mouchu (mé největší filmové trauma)!

SLEPÉ PRASE CHCE LÉTAT (Babi buta yang ingin terbang, r. Edwin, Indonésie 2008)
Podle režiséra film o těžkém údělu čínské menšiny v Indonésii, podle mě velmi podlý způsob, jak naočkovat diváky touto písní:
Píseň, ve filmu nespočtukrát zpívanou slepým zubařem, si nevinné oběti byly proti své vůli nuceny prozpěvovat po celý zbytek festivalu. Stačilo jet ráno autobusem F1 a hned jste slyšeli, kolik v něm jede zasažených. Abych nebyla nespravedlivá, ještě je ve filmu k vidění soulož již výše zmíněného zubaře s dvěma muži (jeden ho bere od zadu, druhý se nechá kouřit), což zubař pravděpodobně podstupuje proto, aby dostal svou milenku do televize (kde dotyčná performuje...hádejte!...no přece I just called to say I love you...). Ještě jsou ve filmu k vidění dvě šikanované děti, které spolu asi časem začnou chodit a jedno prase samotinké v poli, které je asi slepé a asi chce létat, ale není to na něm takhle zvenku vidět.

KYSLÍK (Kislorod, r. Ivan Vyrypajev, Rusko 2009)

Druhý film známého ruského divadelníka a dramatika, zfilmovaná verze jeho vlastní divadelní hry. Formálně podobné České RAPublice - film je tvořený (tuším) dvanácti tracky, které střídavě performují dva rozhlasoví spíkři a které se vždycky nějak dotýkají života jejich dvojníků Saši z velkého města (Karolina Gruszka) a Saši z malého města (Alexej Filimonov), jejich lásky a jejich životních peripetií, které jsou navíc spojeny s desaterem přikázání a s důležitostí kyslíku.
Snesitelně filosofující a netrapně cool a svěží film sympatických tvůrců, dobrá hudba a výborný životabudič v tomto jinak filmově spíš podprůměrném dni.

NEJSEM TVŮJ PŘÍTEL (Nem vagyok a barátod, r. György Pálfi, Maďarsko 2009)
Soutěžní film, který díky předchozím režisérovým filmům Škyt a především až trochu nekriticky vychvalované Taxidermii, vyvolával asi největší očekávání.
Dokumentární "předfilm", zobrazující složité předivo nelítostných vztahů v mateřské školce, působil slibně. Některé ženy v publiku sice přítomnost dětiček na plátně ponoukala k hlasitému vykřikování slov JEZUSKOTE, JEZYSMRJA a podobně, což ve mně vyvolávalo touhu po nějaké obzvláště náhlé krvavé scéné, která by ony ženštiny vykázala do patřičných mezí. Po předfilmu však následoval typický festivalový film, který nám na partě neherců demonstroval citovou vyprázdněnost současného vekoměsta. Celkem chápu, že se Pálfy rozhodl natočit tuhle improvizovanou věc. Jednak si zkusil něco nového (v rámci své filmografie) a pak taky mohl natočit film s minimem nákladů. A dokonce to není film vyloženě špatný, ale jen a pouze nezajímavý, nepřínosný a zbytečný. A taky nechápu, proč si někteří tvůrci, kritici a diváci myslí, že film zobrazující dolních deset tisíc vypovídá o společnosti nějak pravdivěji, než film o horních deseti tisících.

44.IFFKV - Den pátý, úterý 7.7.

LEKCE 21 (Lezione 21, r. Alessandro Baricco, Itálie/Velká Británie 2008)
Typickým rysem karlovarského festivalu je fakt, že se, už vzhledem k filmům, které tvoří jádro programu (tedy filmy jen zhruba rok staré, nevíc ještě velmi často debuty), není možné vždycky spoléhat na osvědčená jména. Takže i když se snažíte sebevíc, musíte prostě někdy zajít na film, o němž dopředu nevíte vůbec nic. Tedy znáte anotaci, která v případě tohoto filmu zněla: Mezi přednáškami oblíbeného profesora Killroye zajímala posluchače nejvíce lekce 21, v níž excentrický historik a muzikolog hovořil o vzniku Beethovenovy Deváté symfonie a zpochybňoval její hodnoty. "Óda na radost byla vždy dobrá každému režimu," upozorňoval. "Hráli ji nacisté a hrála se i při bourání berlínské zdi." Kontroverzním filmem debutuje jako režisér známý spisovatel a dramatik Alessandro Baricco.
A za touhle, mimochodem poměrně málo zavádějící, anotací se skrývalo asi nejpříjemnější překvapení festivalu. Skupina studentů se sejde v hospodě a ve svých myslích (možná, i když dojde i na raritní filmový záznam) rekonstruují nejoblíbenější přednášku svého nejvýstřednějšího profesora. Přednášku, která se věnuje zpochybnění nezpochybnitelného - tedy toho, že Beethovenova devátá byla už v době svého vzniku přijímána jako geniální dílo. Celá přednáška je postavena na příběhu houslisty Hanse Peterse, pro něhož byl Beethoven velikým vzorem a který byl v roce 1831 nalezen nedaleko Vídně v lesích zmrzlý, svírající své housle. Koho potkal v lese, jak se setkal se smrtí, co se dozvěděl o vzniku Deváté symfonie, co si o Beethovenovi mysleli jeho současníci (do filmu vložené monology dobových "mluvících hlav") a kde vlastně bydlí profesor Killroy, to všechno se dozvíme ve filmu, který obsahuje výbornou hudbu, kameru, zajímavé informace a převážně britské a převážně neznámé herce (např. Phyllida Law - matka Emy Thompson nebo Natalia Tena, představitelka Tonksové v Harry Potterovi). Výborný film a navíc debut. Snad se mi ho povede někde sehnat. Na ukázku aspoň trailer:

SAMSON A DALILA (Samson and Delilah, r. Warwick Thornton, Austrálie 2009)
Zdá se, že v Austrálii je momentálně ten pravý čas na vyrovnávání se s neslavnou historií vztahu bílých přistěhovalců a domorodých Austrálců. 13. února 2008 zazněla na půdě parlamentu oficiální omluva z úst premiéra, Baz Luhrman toto téma zpracoval ve své velkofilmové a velmi australské Austrálii a Warwick Thornton ve svém celovečerním hraném debutu vypustil dvojici mladých Austrálců do ulic velkoměsta, ve kterém fungují jako ztělesněné špatné svědomí. Cesta dvou mladých, opuštěných a možná zamilovaných lidí z náruče komunity do velkoměsta a zase zpátky je vyprávěná jednoduše, pomocí krásných obrazů, dlouhých záběrů a téměř beze slov. Pokrytectví současné společnosti nejlíp vyjadřuje motiv Dalily, která se vcelku bez problémů živí výrobou tradičního domorodého umění, které od ní a od její babičky vykupuje "bílý muž". Když se pak po babiččině smrti poukouší tytéž obrazy prodat sama přímo ve městě, setkává se jen se znechuceným odmítáním ušlechtilých bělochů, kteří domorodé umění obdivují zásadně v bezpečném a čistém prostředí galerie, kde nemusí přijít s těmi znepokojivě domorodými autory do styku.
Snímek byl v Cannes oceněn Zlatou kamerou pro nejlepší debut.

ANDĚL U MOŘE (Un ange à la mer, r. Frédéric Dumont, Belgie 2009)
Překvapivý vítěz soutěžní sekce!!! Ano, tento přídomek se filmu dostalo, především proto, že ho vidělo jen málo novinářů (debut, neznámý režisér, žádná "in" kinematografie ani skandální téma) a něco se o něm ostatně napsat musí, když vyhrál. Novinářské kreativita k němu občas připojila i tvrzení, že šlo o nejhůře hodnocený soutěžný film mezi novináři (tedy podle tabulky, která už tradičně vychází v předposledním čísle filmových listů pod názvem Moudří už vědí), což ještě navíc není pravda. Ale jelikož jsem nebyla schopna na festivalových stránkách najít příslušné číslo listů, musí vám mé tvrzení stačit. Pokud si dobře pamatuju, tak šlo asi o třetí až čtvrtý nejhůře hodonocený soutěžní film, což by ale v článcích zdaleka tak nevyniklo ;)

No a teď už k dílu samému. Rozhodla jsem se na něj jít spontáně a bez lístku po té, co jsem se ve filmových listech dočetla, že jde vlastně o film komunitní (někdo chodí na filmy o homosexuálech, někdo zase na filmy o lidech bipolárně porouchaných). Film přišel uvést pan režisér (sympaťák v nejlepších letech) a Martin Nissen, představitel dvanáctiletého Luise (který vypadal jako změnšená verze nagelovaných frajírků, okupujících legendární stan kapitána Morgana) - režisérova filmového alter ega. Film samotný se odehrává v marockém městečku na pobřeží. Louis, jeho matka a starší bratr se těší na příjez otce ze služební cesty. Ovšem radost se pro něj stává noční můrou, když mu večer otec sdělí velké tajemství - má v plánu spáchat sebevraždu. Od té chvíle se z Louise stává mlčenlivý strážný anděl, který otce hlídá ve chvílích deprese a užívá si ho v jeho "světlejších" fázích. Pro představu takový veselý výlet s otcem má podobu zběsilé noční jízdy, při které otec s leskem v očích přejíždí toulavé kočky, a Louis je počítá, šťastný, že se momentálně nemusí bát o otcův život. Film přesný, krásný, smutný a festivalový. Nedovedu si ho představit v běžné distribuci, ale vítězství v soutěži mu přeju z celého kritického srdce. Za roli otce získal na festivalu cenu i Olivier Gourmet.

HEZKÉ VESNICE HEZKY HOŘÍ (Lepa sela lepo gore, r. Serdjan Dragojević, Srbsko 1996)Neuvěřitelný film, k zbláznění vtipná komedie a zároveň jeden z nejdrsnějších válečných filmů, dvouhodinová adrenalinová jízda.
Milan spolu s dalšími třemi kamarády z jednotky leží v Bělehradské nemocnici. Vzpomíná na dětství a mládí v malé vesničce poblíž tunelu (který měl sloužit jako velkolepá ukázka společenského pokroku v Titově Jugoslávii), kam se s kamarádem Halilem nikdy neodvážili, protože v něm prý sídlí ďábel. Ale pak přišla válka, která všechny ďábly vytáhla na povrch a jednoho dne dojde i na setkání dvou dávných přátel (stojících ale na opačných stranách konfliktu) v onom bájném tunelu. Jednoznačně nejlepší a nejkomplexnější film o válce v bývalé Jugoslávii, který jsem kdy viděla. Přestože je natočený ze srbského úhlu pohledu, není nijak primitivně prosrbský. Dalo by se možná říct, že není prosrbský vůbec, ale nebyla by to tak úplně pravda... No a na závěr vám ukážu, jakou si film dělá nepěknou legraci z mírových štváčů.
Pro zájemce celý film online k nalezení na tomto místě.
A ještě přidejme rozhovor s režisérem pro Cinepur z roku 2004.

Zážitek z filmu byl natolik silný, že jsem si ho nechtěla ničím narušit a tak zůstal lístek na soutěžního Vlčka nevyužit. Takže vám mohu říct jen to, že film měl hezkého režiséra.

44.IFFKV - Den čtvrtý, pondělí 6.7.

Den dvou z minulých ročníků známých režisérek, jednoho skvělého mjůzikálu a Dlouhého spánku, tedy vlastně dlouhého spánku, jelikož nešlo o film, ale o nečekané půldenní kóma.

MLÉKO STRACHU (La teta asustada, r.Claudia Llosa, Peru 2009)
Film ověnčený cenami z Berlína (Zlatý medvěd a cena FIPRESCI), film, který snad díky dlouhým záběrům a fascinujícímu zjevu a zpěvu představitelky Fausty (Magaly Solier) působí magicky, hypnoticky a nedějově. Ale když si zkusíte převyprávět příběh...budete vlastně vyprávět celkem dlouho. Fausta se stará o nemocnou matku, dorozumívají se jen zpěvem. Matka umírá. Fausta odchází k rodině svého strýce, organizátora svatebních veselic, který chystá svatbu své vlastní dcery. Faustina matka by měla být pohřbená ve své rodné vesnici, ale cesta je drahá. Fausta musí přemoct svůj strach z lidí, aby vydělala potřebnou sumu. A musí ji získat rychle, strýc nechce mít při svatbě své dcery v domě mrtvolu. Fausta začne pracovat jako komorná u jedné bílé a bohaté hudební skladatelky, která od ní začne za perly ze svého náhrdelníku vykupovat její písně (které pak bezostyšně vydává za své). Ovšem pro tuto ženu pracuje i charismatický zahradník a mezi ním a Faustou začne klíčit láska. Apropo klíčit - zapomněli jsme říct, že Fausta sála s mateřským mlékem strach z násilí a znásilňování. V důsledku čehož nosí už pár let v lůně zasunutou bramboru.
Pokusila jsem se najít fotky Magaly Solier, na kterých by vynikl její nevšední zjev, ale na fotkách to prostě není ono.

Mléko strachu je druhý celovečerní film Claudie Llosy. Je možné (a asi i patřičné) vnímat ho jako obžalobu lhostejných bílých boháčů, kteří se mají vlastně za všech podivných jihoamerických režimů dobře, a jako jistou rehabilitaci nebo minimálně připomenutí domorodého peruánského obyvatelstva (téma, kterému se mimochodem věnuje i režisérčin jmenovec a krajan, spisovatel Mario Vargas Llosa). Ale taky můžete zaujmout pozici ingnorantského estéta a dívat se na Mléko strachu jako na krásný, úžasný pohyblivý obraz, který vám zůstane v paměti déle, než byste sami čekali. Jako důkaz můžu uvést režisérčin debut Madeinusa (ze stejného prostředí, se stejnou herečkou v hlavní roli), který byl ve Varech uvedený v roce 2006 v rámci Fóra nezávislých, který si pořád pamatuju živěji, než mnohé daleko "čerstvější" filmy.
BTW povedlo se mi najít jednu fotku, na které Magaly Solier sice není vidět do tváře, ale je i přesto velmi zajímavá ;)

DÍVKA Z TITULNÍ STRANY (Cover Girl, r.Charles Vidor, USA 1944)
Poklad filmových archivů se zhmotnil na VELKÉM PLÁTNĚ. Digitálně restaurovaný originální tříbarevný negativ. Poskytne vám všechno, co očekáváte od klasického muzikálu. Mužného talentovaného tanečníka (Gene Kelly), krásnou sexy talentovanou tanečnici (Rita Hayworth) a jejich zábavného kamaráda (Phil Silvers), který občas legračně upadne.
V tomhle filmu se dočkáme i ženského komického protějšku - nádherně cynické módní manažerky (Eve Arden, můžete si vzpomenout na její ředitelku školy v Pomádě) a zápletky se ztracenou láskou, která je jak vystřižená z Pytlákovy schovanky. A celé je to vtipné a krásné a skvělé. Vždyť se taky psal rok 1944, jeden z nejkrásnějších let lidské historie. A jaké krásné trikové scény se tehdy dělaly!!! (Ale ten Billy Idol k tomu v původní verzi nehraje, nebojte, tehdy ještě postmoderna nebyla post.)

STARÝ BLÁZEN, KTERÝ POHNUL HOROU (Yugong Yishan, r.Joanna Vasquez Arong, Čína 2008)
Filipínská režisérka Joanna Vasquez Arong žije od roku 2002 v Pekingu, kam se přestěhovala asi ze stejných důvodů, ze kterých se v prvních letech po revoluci stahovali do Prahy umělci a dobrodruzi ze Západu. A od té doby "mapuje" bující (hlavně) noční život v obrovském městě, kde se střetává totalitní svázanost, bující svoboda a bezohledný polostátní kapitalismus. Ve svém celovečerním debutu Neo-Lounge, který měl světovou premiéru před dvěma lety ve Varech, se věnovala několikaletému sledování osudů návštěvníků stejnojmenného baru (převážně cizinci, ale i představitelé nové Číny - mladí podnikatelé, homosexuálové, umělci), potažmo tomu, co je na současné Číně tak zajímavé a lákavé. Ve filmu uvedeném letos se přesunula do hudebního klubu, jehož entuziastický majitel dává příležitost novým hudebním talentům (každý večer u něj koncertuje někdo jiný, pokaždé jde o potenciální OBJEV), například skupině mísící heavy metal s tradiční čínskou lidovou hudbou. Celý příběh je zarámován pověstí z Maovy Rudé knížky (od něho taky název filmu). Je potřeba říct, že režisérčiny filmy jsou zajímavé spíš z pohledu sociologického než filmařského, ale zajímavé jsou nepochybně. Na celé nové Číně tak, jak ji ve svých filmech ukazuje, je zvláštní její pomíjivost, nebo spíš těkavost. V Číně (resp. v Pekingu) sice na jednu stranu slábne ideologický dozor, což způsobuje překotné bujení nejrůznějších subkultur a projevů svobody obecně, zároveň však taky bují podivná čínská forma kapitalismu, která má tendenci všechno menšinové tak nějak mimochodem hubit. Můžeme tak vidět mizení celých čtvrtí, ať už kvůli stavbě hotelů, kancelářských budov, nebo třeba stadionů kvůli olympiádě. Stará Čína mizí a s ní sice i část nesvobody, ale taky to málo, co zbylo z kořenů jejích obyvatel. Teď mě napadá, že se stejným tématem zabývá i deset let starý hraný film Čínská lázeň. Od té doby to zdá se jen nabralo na obrátkách.

NEŽ TO ZAČNE BOLET (Do bolu, r.Marcin Koszałka, Polsko 2008)
Dialog třiapadesátiletého psychiatra a jeho přiměřeně staré matky na téma synovy nové a samozřejmě naprosto nevhodné přítelkyně. Je to občas vtipné, občas smutné, ve výsledku smířlivé a celkem zapomenutelné. Film na festivalu získal Zvláštní uznání v kategorii dokumentární film do 30 minut.

Osobnější odstavec: Letos jsem, jako každý rok, měla v plánu chodit co nejvíc na dokumenty. Ale zjistila jsem, že můj zájem o dokumentární tvorbu buď nějak ochabl, nebo byl saturován účastí na posledním ročníku jihlavského festivalu, každopádně výše popsané filmy zůstaly jedinými dokumenty mých letošních Varů.
Pokud chcete ve Varech sledovat soutěž dokumentárních filmů, počítejte se dvěma jistotami. Jednak s návštěvou kina Čas, které je od loňska krásně zrekonstruované, ale zároveň pojme míň lidí (a špatně - letos "díky" báru ve foyeu etrémně špatně - se tam čeká na vstup bez lístku), a pak taky s úvodem Martiny Vrbové, která byla k této sekci před dvěma lety tak nějak přidělena, asi proto, že se u dokumentů hůř vypráví děj a taky tolik nevadí, když prozradíte pointu předem. Aby bylo jasno, tato dáma sluje čestným titulem nejhorší festivalové uvaděčky, dokonce jsem byla před pár lety svědkem jejího vytleskání/vypískání při úvodu ve Velkém sále.
A ještě k velkému spánku. Po těchto čtyřech filmech jsem se odebrala na hotel, trochu se natáhnout před večerními projekcemi. Ulehla jsem něco po šesté a vzbudila jsem se zhruba po dvanácti hodinách, zrovna včas na ranní rezervaci lístků. No asi je to ve výsledku lepší, než spát přímo v kinosále, rozhodně pohodlnější. Ale zároveň tak trochu zahanbující.