Zobrazení uzavřené jeruzalémské ortodoxní komunity, pevně svázané pravidly.
Aaron má košer řeznictví, ženu Rivku, se kterou má sex přesně v ty správné dny, sice s láskou, ale bez vášně. Pravidelně diskutuje v synagoze o otázkách víry, o pokušení a jeho přemáhání. Až se jednoho dne objeví mladý student Ezri, který je v Jeruzalémě nový, hledá ješivu a jednoho svého přítele. Aaron krásného Ezriho zaměstná, nechá ho bydlet v komůrce nad obchodem a uplatňuje v praxi svou teorii, že se před pokušením nemáme schovávat, ale naopak cvičit svou víru tím, že ho aktivně přemáháme. A toto aktivní přemáhání Aarona dovede nejen k vášnivému vztahu s Ezrim, ale i na pokraj sebezničení.
Film Široce otevřené oči není primárně o homosexualitě, ale spíš o porušení pravidel ve společnosti, která je na dodržování pravidel postavená. Vždyť Aaron se dostane do úplně stejné situace, jako dívka, která ač zasnoubená stýká se z lásky s jistým mladým obchodníkem, kterému jde Aaron paradoxně ještě jako spořádaný člen komunity spolu s rabínem promluvit do duše. A stejně jako podlehne tlaku komunity mladý zamilovaný pár, podlehne mu nakonec i Aaron. Vzplanutí k Ezrimu pro něj nepředstavuje zkoušku orientace, mužnosti, ale zkoušku víry. Sám Ezri vlastně ve filmu nemá žádnou osobnost, žádný charakter, je prostě vtělená svůdnost. I jeho jediný koníček - kresba portrétů - naznačuje, že je tu spíš jako odraz, zrcadlo tužeb ostatních lidí.
Čistě subjektivně mě uchvátilo zobrazení vášně v tomhle filmu, která navíc propuká mezi dvěma (různě) krásnými muži, na pozadí klidné a zcela nevášnivé společnosti, krajiny... Na fotce vidíte pana režiséra obklopeného herci na festivalu v Cannes. Vlevo Ran Danker (Ezri), vpravo Zohar Strauss (Aaron).
FISH TANK (r. Andrea Arnold, Velká Británie 2009)
Všechno faktické, co bych o filmu napsala, si můžete přečíst tady, výstižnou recenzi s nejbizarnějším možným titulkem pak zde. Nevím, možná jsem letos obecně neměla náladu na realismus. A i když je Fish Tank ve své škatulce moc dobrý film, nějak mě to nevzalo.
Asi nepotřebuju sedět dvě hodiny na filmu, který mě informuje, že na světě žijí i lidé neuhlazení, nespořádaní, děti z dysfunkčních rodin. Že i slovy nenávidím tě můžete vyjádřit lásku. Prostě to vím i bez toho. Ale ne, tyhle filmy do festivalového programu určitě patří, a tím víc, pokud jsou jako Fish Tank i dobře natočené a končí mírným happyendem v mezích zákona.
Ale řekněte, co to v tom Cannes měli za porotu, když dala svou cenu napůl tomuhle filmu a korejské Žízni. Tam to muselo být samý schizofrenik!
TANEČNÍK SESHORA (The Dancer Upstairs, r. John Malkovich, Španělsko/USA 2002)
Vejdete do velkého sálu, sednete si do první řady hned před mikrofon a užíváte si přítomnosti Marka Ebena, nejlepší festivalové překladatelky, představitelky hlavní ženské role Laury Morante a pak samotného Johna Malkoviche. Zapomínáte na poznatek z předešlého dne, totiž že je to jen obyčejný kluk ze středozápadu, který se nerad fotí, tajíte dech a fotíte a fotíte...
A pak nastane samotný film a vy zjistíte, že pan Malkovich je mimo jiné i velmi schopný režisér, který se navíc vyhýbá hereckému nešvaru zpracovávat velká osobní témata, a to i v případě debutu!!! Tanečník seshora mi v mnohém připomněl korejské Vzpomínky na vraha - na půdorysu detektivky se dotýká obecných problémů jihoamerických "demokracií", otázky, jestli nedokonalost demokracie opravňuje k masovému násilí a k terorismu. Jak pronáší detektiv Agustín Rejas: "to, že prezident beztrestně przní malé holčičky, ještě neznamená, že budu pochybovat o demokracii." Film je rozhodně dobře napsaný (pochvala scenáristovi za adaptaci vlastního románu - dotyčný se navíc jmenuje Nicholas Shakespeare!!!) a dobře zrežírovaný. Což dokazuje vedení herců, hlavně Javiera Bardema, který ač vybaven knírem konečně přesvědčil vedle sedící kolegyni Z, že je vážně fešák! A ke všem kladům je ve filmu výborně použitá All Along the Watchtower. A Alberto Iglesias udělal moc dobrou hudbu. No už nechám vychvalování, ale to je taková radost, když nějaká sympatická hvězda přijede uvést film a ten film je navíc moc dobrý!
HLEDÁ SE LÁSKA (Love at Large, r. Alan Rudolph, USA 1990)
Pocta Alanu Rudolphovi, uvedená v rámci Fóra nezávislých, mě nijak zvlášť nelákala. Tento film jsem zvolila proto, že se mi nechtělo trávit čas v tlačenici na Banderase. Ztrávila jsem tak za odměnu velmi příjemnou hodinu čekání na akreditace hovorem s velmi slibnými mladými režiséry Janem Buštou a Jindřichem Filou. Dobře si ta jména zapamatujte, ještě o nich v budoucnu uslyšíte!
Film uvedl sám pan režisér a jeho úvodní věta: "Hello, I'm drunk, how are you?" silně navnadila na diskusi po filmu. Film samotný byl naprosto úžasná romantická komedie ve stylu filmu noir, s nedostižným Tomem Berengerem v hlavní roli a s ještěcelkemvlasatým Neilem Youngem v důležité roli vedlejší. Po projekci nám pan režisér vysvětlil, že jeho filmy nikdo nemá rád, čemuž se ani nediví, že byl Tom Berenger naprosto úžasný, ale k tomu šílenému akcentu ho pan režisér nikterak nenutil, vymyslel si ho sám! Taky nám celkem vtipně a velmi komplikovaně vysvětloval, jak shání peníze na své filmy. Pana režiséra taky poněkud zmátlo, že byl film promítán z belgické distribuční kopie (kterou poznáte podle dvojích titulků - francouzských a nizozemských), což ho vedlo k úvaze, že asi existuje jen jedna kopie, která putovala celou Evropou a proto jsou tam titulky v tolika jazycích. Abych to nějak smyslupně a koherentně shrnula, Love at Large je film, který budu hledět znova vidět. A na závěr si ještě dáme pana režiséra:
Žádné komentáře:
Okomentovat